Vzpomínka na paní učitelku

Sedmá třída. Jeden po druhém jsme v lavicích měli vstát a říct, čím chceme být, až budeme velcí. Právník. Doktorka. Ekonom. Učitelka. Na jazykové škole nikdo neplánoval být prodavačkou či zedníkem. „Chtěla bych být spisovatelkou.“ Kolem to zašumělo přidušeným smíchem. Aby taky ne, když třídní outsider vypustí z pusy takovou pitomost. „Ty jednou klidně můžeš být spisovatelkou,“ zaznělo vážným hlasem od katedry. „Jednou dokonce můžeš dostat Nobelovu cenu za literaturu. Nebo za mír.“

Paní učitelka Tichá byla naše třídní a učila nás češtinu. Byla mnohem raději, když jsme jí říkali „paní učitelko“ místo obvyklého „soudružko“. Vždycky vyšetřila ve vyučování čas k předčítání. Přečetli jsme tak jako třída nespočet knih, od Dětí z Bullerbynu po Pan Kaplan má třídu rád. Moje slohy mě nechávala přečíst nahlas – malé chvíle zadostiučinění před třídou, která mě měla za pitomce. Před každým vysvědčením váhala, jestli mi dát jedničku nebo dvojku z češtiny. Jedničku za literaturu a sloh, dvojku za pravopis a gramatiku. Poctivě to střídala. Když jsem na gymplu v prváku psala vstupní diktát, jako jediná jsem ho měla naprosto bez chyby. Nakonec totiž naučila pravopis i mě.

Během střední školy i později jsem ji pravidelně navštěvovala. Vždycky mě uvítala, uvařila mi čaj, nachystala koláč. Chodila na má divadelní představení. Četla moje básně. Zajímala se o to, nad čím přemýšlím. Byla na mé svatbě.

Když jsem pak byla s mužem na studiích v USA, napsala jsem jí dopis. Poděkovala jsem jí za to, že věřila, že něco dokážu. Že byla spravedlivá. Že mi fandila. Že mě povzbuzovala. Že byla dobrá učitelka. Krátce na to nečekaně zemřela. Bylo jí jen něco málo přes šedesát.

Byla jsem její oblíbená žákyně. Až po letech jsem na třídním srazu zjistila cosi překvapivého. Každý z naší třídy máme totiž dojem, že jsme byli jejími oblíbenci. Že právě nám věřila, že můžeme něco dokázat. Že právě nám tak trochu nadržovala. Že právě nám fandila.

Nejsem spisovatelka. Nedostanu Nobelovu cenu za literaturu ani za mír. Jsem učitelka. A můžu někomu dalšímu dodat odvahu do života.

7 komentářů

  • Jana 10/09/2016 at 15:50

    Ahoj Rachel, krasna vzpominka. Mam taky podobnou. Piš dal. 🙂

    Reply
    • Ráchel Bícová 10/09/2016 at 18:56

      Díky, to plánuji 🙂

      Reply
  • Tomáš Hájek 13/10/2016 at 14:31

    Moc hezké psaní.
    Děkuji.

    Reply
    • Ráchel Bícová 13/10/2016 at 15:47

      Díky.

      Reply
  • Co je prioritou vzdělávání? – mezi řečí 11/12/2016 at 14:24

    […] Vzpomínka na paní učitelku […]

    Reply
  • Vzpomínka na pratetu Maryšu – mezi řečí 11/12/2016 at 14:26

    […] Vzpomínka na paní učitelku […]

    Reply
  • Alena Krausová 17/06/2018 at 06:25

    Máš skvělou vzpomínku, kterou Ti ledaskdo může závidět. Ne každý v rámci formálního vzdělávání měl štěstí potkat nějakou paní učitelku Tichou. Výzvou je jít v jejích stopách.

    Reply

přidat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..