cesta podzim

Co mě naučil rok 2020

No jasně, říkáte si. Zase nějaké motivační kecy. Vždyť tenhle rok stál za… no však víte za co. Ale já si nemůžu pomoct – i v téhle situaci se snažím řídit naším domácím heslem „aspoň“. Vždycky je aspoň něco dobře, vždycky se můžu aspoň něco naučit, vždycky můžu mít aspoň z něčeho radost.

Tento rok byl pro mne náročný z mnoha ohledů a pandemie to vše ještě komplikovala. A právě proto jsem si sepsala několik věcí, které mě letošní rok naučil nebo mi je výrazně připomenul.

1. Potřebuji živé lidi

Dávno před covidem jsem pracovala online – ať už s mimopražskými klienty či na různých projektech, na kterých se podílí spolupracovníci z celé republiky. Připadalo mi to jako velká výhoda.

Jenže zároveň jsem měla dostatek kontaktu s lidmi na živo. Pracovala jsem s většinou klientů osobně, chodila jsem na kafe s kamarádkami, vzdělávala jsem se v Olomouci, mohla jsem se účastnit bohoslužeb… Tohle všechno kvůli covidu bylo najednou pryč. Online kontakt mne vysiluje a musím dobře vážit, kolik času mu věnuji.

Naučilo mne to, jak důležitý je osobní kontakt s druhými lidmi, že to je něco nezastupitelného a vzácného. O to víc jsem byla vděčná za všechna osobní setkání.

2. Nemůžu čekat, až…

Nemůžu čekat, až budu mít „jednou“ čas na své sny a projekty. Až se zlepší okolnosti. Až budou věci tak, jak bych si je představovala. Čas totiž není nafukovací. Je potřeba ho využívat moudře, tady a teď.

rok 2020

3. Dělám co můžu

Už během jarní vlny pandemie jsem se zapojila do projektu #delamcomuzu, v rámci kterého nabídlo svou pomoc více než 700 psychoterapeutů a supervizorů z celé republiky formou online konzultací.

Název projektu je pro mě dlouhodobě inspirující – vždycky můžu nabídnout to, co umím, udělat to, co můžu, a nemusím se trápit tím, co neumím nebo dělat nemůžu.

Možná nemáš sílu na to dobrovolničit na všechny strany, šít roušky, být aktivní v místní politice, … doplň si, co chceš. Ale určitě je něco, co dělat můžeš, i kdyby to měla být „jen“ základní péče o své blízké či tichá modlitba za to, aby bylo někomu lépe.

4. Sebepéče je nezbytnost

Občas narazíte na takové ty lifestylové články o sebepéči, které vyznívají, že to je něco „navíc“, vlastně jen takové „seberozmazlování“. Tenhle rok mi ale pořádně připomněl, že sebepéče a laskavost sama k sobě je naprostá nezbytnost, pokud máme zvládnout těžké časy a zůstat při smyslech.

Do sebepéče mimo jiné zahrnuji čas s blízkými lidmi, pobyt v přírodě, svobodu k nedokonalosti nebo čas na relaxační cvičení a modlitbu spojenou s dýcháním. To vše je součástí posilování mojí psychické odolnosti.

kreativita

5. Nové kreativní cesty

Tato situace mě ale také naučila, že opravdová přátelství přežijí i covid a nedostatek osobního kontaktu, že moje víra nestojí na tom, zda mohu jít do kostela, nebo že mohu hledat v práci nové způsoby, jak pracovat s klienty na dálku.

S kamarádkami jsem místo na kafe vyrazila do přírody nebo na procházku předvánoční Prahou, mluvila s Bohem v tichu či při mytí nádobí (což ostatně dělám covid – necovid), překonala jsem své vnitřní bariéry a učila jsem klienty relaxační techniky online… Tento rok byl pro mne zkrátka rokem hledání kreativních řešení.

6. Nemá smysl se dohadovat o hloupostech

Tohle pro mne není novinka, ale letos se mi tohle poznání ještě prohloubilo. Pokud někdo věří každému hoaxu, sdílí konspirační teorie o tom, jak nás chce pan Gates všechny očipovat, že 5G sítě šíří covid, který ale ve skutečnosti neexistuje, případně to je jen chřipečka… Zkrátka pokud věří někdo hloupostem, je paralyzovaný strachem a obvykle je v důsledku toho agresivní, nemá smysl se s ním dohadovat.

7. Dobré věci nejsou samozřejmost

Najednou spoustu dříve běžných věcí neberu jako samozřejmost. Možnost jít někomu na svatbu (nebo ji dokonce organizovat), sejít se jako rodina, jet na dovolenou… Více si takových ne/samozřejmostí užívám a jsem za ně vděčná.

8. Bůh je s námi v těžkých časech

Kázání s názvem Důvěřovat Bohu v těžkých časech jsem v naší církvi měla dávno před covidem. Když to všechno začalo, uvědomila jsem si, jak „prorocké“ vlastně bylo. A skutečně jsem se den po dni učila, že Bohu mohu důvěřovat, že je s námi – v našem zmatku, strachu, úzkostech, pochybnostech, nejistotě… že v tom všem je naší Nadějí.

Přeji vám dobrý výhled do dalšího roku!

psychoterapie

žádné komentáře

přidat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..