Babiččin taburet

Kdysi jsme někde četli reklamu „Nábytek s příběhem“. Můj tehdy asi jedenáctiletý syn dostal záchvat smíchu. „Jak jako, s příběhem? To na něj píšou nějaký příběhy, nebo co?“ Měl pravdu – byl to vlastně docela otřepaný reklamní tah. Byly to všechno nové kousky, které přece na svůj příběh teprve čekají. Ale kousek nábytku, o kterém je řeč v tomhle článku, ten příběh opravdu má…

Moje francouzská babička neměla obývák. Měla salón. Byl to fakt parádní pokoj, plný starožitného nábytku, porcelánových serepetiček, deček a podobně. K tomu zeleně čalouněná sedačka a křesla z 50. let a – taburet. Ne, není to žádné štokrle, jak tomu vytrvale říká můj muž. Každý přece ví, že štokrle není polstrované!

Babička se vždycky usadila v křesle, koukala na televizi a nohy si dala právě na tehle červený taburet. Někdy mě nechala, abych se vmáčkla do křesla vedle ní – byla drobná, takže když jsem byla malá, tak jsme se tam spolu vešly. A já se pak snažila natáhnout si nohy vedle jejích právě na taburet… My doma žádný neměli a mně to připadalo jako taková nedostižná vychytávka 🙂

Taburet jsem po letech zdědila. Bydlel se mnou do mých osmnácti let. Tou dobou už nebyl zrovna nový, ale vypadal stále dobře. Nicméně neustálé používání, dalších dvacet pět let a tři děti… a vypadal takhle. Prosezený, roztrhaný, špinavý… zkrátka chudáček.

A tak jsem se rozhodla, že je na čase mu nechat spravit fazónu. Taburet putoval do Oživeno. Je to nový projekt komunity Bétel, o které jste se mohli už na blogu dočíst dříve. V Bételu se závislí lidé v bezpečném prostředí učí zdavému životnímu stylu. Součástí toho je práce v sociálním podnikání – stěhování a opravy nábytku nyní nově také čalounění. Takže jsem si vybrala látku – moje děti jsou konzervativní a chtěly, aby to bylo zase něco do červena – a čekala na výsledek.

Podle fotek to byla opravdu práce. Molitanová výplň zpuchřelá, dřevo flekaté… uvnitř vypadal ještě strašidelněji. A tak dostal taburet nejen novou látku, ale také polstrování a ošetření dřeva.

Výsledek mě potěšil. Taburet je jako nový – a přece je to stále on. Zmínila jsem se o něm mámě, když jsme spolu telefonovaly. Do telefonu se rozzářila a začala vzpomínat, jak už ho kdysi nechala přečalounit babička a jak z toho měla tehdy radost, jak mu to v salónu sluší. A prý ať pošlu fotky. Tak tady je máš, mami. Zase mu to sluší.

žádné komentáře

přidat komentář



Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..