8 mýtů o lidech s Aspergerovým syndromem

Občas se nestačím divit, jaké nesmysly si lze přečíst o lidech s Aspergerovým syndromem (AS). Třeba nedávno rádoby odborník na autismus, pan doktor Matýs, který tvrdí, že AS je porucha osobnosti, lidé s AS nemají empatii, nerozeznají dobro a zlo, nechápou spravedlnost a jsou to vlastně sociopati (zdroj).

Co to ten Aspergerův syndrom teda vlastně je? Máme se snad takových podivných lidských robotů bez emocí bát?

Ve stručnosti: Aspergerův syndrom je jedna z forem poruch autistického spektra. Jsou pro něj typické obtíže v komunikaci a v navazování sociálních kontaktů, zúžené specifcké zájmy či hypersenzitivita na smyslové podněty. Lidé s AS obvykle lpí na svých rituálech a potřebují předvídatelný režim, protože se těžko přizpůsobují změnám. Řada z nich také trpí úzkostmi a depresemi.

Ovšem tak, jako nejsou stejní všichni neurotypici, nejsou stejní ani všichni lidé s AS. Pokud tedy znáte někoho s AS, neznamená to, že víte, jak se chovají všichni lidé s touto diagnozou. Navíc u někoho jsou, laicky řečeno, autistické rysy výraznější, u někoho méně. Zkrátka je potřeba k nim přistupovat jako ke konkrétním lidem, ne jen jako k „diagnóze“.

A jaké jsou tedy nejčastější mýty ohledně lidí s Aspergerovým syndromem?

1. Nikdy nenavazují oční kontakt

To je pravda jen o některých lidech s AS. Mnoho z nich je očního kontaktu schopna a spontánně ho navazuje, především pak s lidmi, které znají a cítí se s nimi dobře. Také se mohou naučit, že od nich druzí lidé oční kontakt očekávají, tedy že je sociálně žádoucí.

Bývá pro ně ale těžké číst „komunikaci očima“. V každém případě není dobrý nápad do očního kontaktu někoho s autismem nutit.

2. Nemají emoce

Lidé s AS mají emoce, často dokonce mnohem intenzivnější, než ostatní. Bývá pro ně ale těžší své emoce identifikovat, popsat a vyjádřit. Často je proto otevřeně nesdílí, protože je neumí vměstnat do slov. Mohou proto působit, že nemají emoce, ale není tomu tak.

3. Nestojí o vztahy s druhými lidmi

Pro lidi s AS může být těžké navázat vztahy, ale to neznamená, že o ně nestojí. Obvykle nepotřebují mít kolem sebe mnoho lidí, ale bývají velmi oddaní těm, se kterými se sblíží.

Dokážou cítit k druhému člověku lásku a náklonnost, i když ji obvykle vyjadřují odlišným způsobem. Pokud najdou tolerantního partnera, který chápe a akceptuje jejich specifika, mohou založit rodinu.

4. Nemají smysl pro humor

AS umožňuje lidem vidět život jinak, než ho vidí ostatní – a tak bývá specifický i jejich styl humoru. Řada lidí s AS chápe sarkasmus a umí ho použít, i když ne pokaždé. Obvykle lépe rozumí humoru skupiny, ve které se obvykle pohybují, například rodinným hláškám, vtipům spojeným s jejich oborem apod.

Umí si také udělat legraci sami ze sebe, ale obvykle špatně nesou, když si ji dělá někdo z nich. Ale upřímně – komu z nás je příjemné, když si z nás někdo utahuje.

5. Nemají empatii

Pro porozumění tomu, jak to mají lidé s AS s empatií, je potřeba nejprve porozumět tomu, jak vlastně empatie funguje.

Empatie se dá dělit na dva typy: empatii afektivní (emoční) a kognitivní (rozumovou). Afektivní empatie způsobí, že cítíme adekvátní citovou odezvu na emoce druhého člověka. Je to schopnost vcítit se do emocí druhého člověka. Oproti tomu kognitivní empatie je schopnost vnímat svět očima druhého člověka.

Vzhledem k tomu, že mozek lidí s AS funguje odlišně, mají deficit v kognitivní empatii – je pro ně tedy těžké porozumět tomu (či to předvídat), co si někdo druhý myslí, co asi udělá nebo bude cítit. Souvisí to mimo jiné s tím, že se hůře orientují v neverbálních projevech druhých lidí (výraz tváře, tón hlasu, řeč těla). Někteří to mohou částečně „dohnat“ tím, že řadu věcí postupně odpozorují.

Mají ale normálně rozvinutou afektivní empatii. Dokáží se vcítit do emocí druhého člověka a to dokonce velmi intenzivně. Tvrdit tedy, že lidé s AS nemají empatii, je velmi zavádějící. Nejsou to roboti, kteří nejsou schopni soucítit s druhými lidmi.

Navíc empatii se učíme bez ohledu na tom, zda jsme autisté, nebo ne. Ne každý má pro empatii „talent“, ale každý se může naučit být empatičtější vůči druhým lidem.

6. Jsou geniální

Ne všichni lidé s AS mají nadprůměrnou inteligenci, i když je jich vyšší procento, než v běžné populaci. Celkově se IQ lidí s AS pohybuje v pásmu mezi průměrem a nadprůměrem.

7. Aspergerův syndrom je mužská záležitost

Podle statistik má AS čtyřikrát více mužů – je to ale tím, že ženy a AS jsou mnohem méně často diagnostikovány. Dokážou totiž svou jinakost lépe „maskovat“.

8. Všichni jsou ajťáci

Lidé s AS nejsou všichni nadaní na matematiku ani počítačoví géniové. Je mezi nimi mimo jiné například řada umělců – zpěvačka Susan Boyle, herec Anthony Hopkins či filmový režisér Tim Burton.

Když už jsme u těch slavných lidí, předpokládá se, že na autistickém spektru byli pravděpodobně také Warhol, Michelangelo, Mozart, Hitchcock, Newton, Lincoln, Twain a řada dalších slavných lidí.

Lidé s AS mohou dělat mnoho různých zaměstnání: pracovat v bance, v laboratoři, se zvířaty, v knihovně, v údržbě, jako spisovatelé či novináři, vědci, zahradníci… Mohou dělat cokoliv, v čem využijí svou superschopnost se plně ponořit do toho, čím se zabývají, a kde mají možnost věnovat se svému specifickému zájmu. Zároveň obvykle potřebují vstřícné pracovní prostředí.

Závěrem

Odhaduje se, že lidí s AS žije v naší zemi cca 200 000. Jsou to lidé, kteří potřebují to, co každý člověk: porozumění a vstřícnost druhých lidí a mít možnost rozvíjet své silné stránky. Co opravdu nepotřebují je, aby je někdo stigmatizoval, odmítal je kvůli jejich diagnóze nebo na ně koukal jako na lidi neschopné vztahů.

A řekla bych, že náš svět potřebuje lidi s Aspergerovým syndromem: jejich smysl pro detail, jejich zaujatost pro konkrétní obor, jejich někdy nemilosrdnou logiku, jejich jiné vidění světa. Tenhle svět totiž není jen pro nás „normální“ – protože upřímně řečeno, co to vlastně je „normální“. 🙂

Chcete vědět víc?

Daniela Schreiter: Stínka – Jaké to je být jiná?

Tento komiks napsala žena s Aspergerovým syndromem a vrací se v něm do svého dětství a vypráví svůj příběh až do dospělosti.

Názorně a vtipně při tom popisuje překážky, které při tom musela překonat – překážky, o jejichž existenci většina neautistů ani netuší.

Sama o své knize říká: „Místo, abych měla abstraktní „referát“, pomyslela jsem si: Proč to nenakreslím? Tak bude většina situací přece mnohem jasnější – a hele, když to k tomu bude taky tu a tam vtipné, zároveň čtenáře zbavím strachu dotknout se toho tématu.“

KOUPIT KNIHU

1 komentář

  • petr 03/10/2019 at 22:32

    Velmy se mi článek líbí 🙂 pasuje na mě jsem člověk z Aspergerovým syndromem mám silné intenzivní emoce které ale často nedokážu správně předávat …

    Odpovědět

přidat komentář



Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..