Vzpomínka na vesnickou dvojtřídku

Do školy ve vesnici u Zlína, kde jsme bydleli pět let, jsem nastoupila v pěti letech. Ačkoliv jsem se narodila v silném ročníku, ve vesnické škole byl dětí nedostatek. A tak se soudružka ředitelka zeptala mojí matky, zda by mne nechtěla dát do školy dřív, aby tu první třídu mohli otevřít. Už jsem uměla číst, ve školce jsem se kousala nudou a psycholog v poradně usoudil, že jsem na školní docházku již dostatečně zralá. A tak jsem po prázdninách pěkně každé ráno šupajdila Tečovicemi s aktovkou na zádech.

V první třídě mě učila zmíněná soudružka ředitelka, která byla dost protivná a především kovaná komunistka. V umývárkách nás učila čistit si zuby – asi to bylo v osnovách, ale pamatuju si na ten pocit zmatenosti, proč nám sděluje něco tak samozřejmého. Při čtení mne nutila slabikovat, protože „já vím, že ty to umíš, ale slabikuj kvůli ostatním.“ Zkrátka, nuda ze školky pokračovala.

Pak ale přišla druhá třída, ve které nás spojili do dvojtřídky se třeťáky – a začala nás učit paní učitelka Lamperová. Až po letech jsem se dozvěděla, že byla politicky nepohodlná, a proto skončila v tom našem zapadákově. S touhle učitelkou ovšem konečně začala ve škole zábava.

Bylo nás ve třídě asi třicet a ona měla všechno skvěle zorganizované. Věci najednou dávaly smysl. Vždycky třeťákům zadala práci a nám něco vysvětlila, pak se to obrátilo. Když jsem vyplnila zadaná cvičení, poslouchala jsem, co učí třeťáky a paní učitelka mi marně vysvětlovala, že se nemám hlásit.

Do práce jezdila na kole. Podnikala s námi vlastivědné vycházky na hřbitov, do lesa či po vsi, a vůbec s námi maximálně času trávila venku. V zimě jsme mohli v rámci tělocviku bobovat za humny. A na jaře nás za humny na dece učila přišívat knoflíky.

Byla přísná a zároveň laskavá a spravedlivá. Bylo v ní cosi prvorepublikového. Zní to asi pateticky, ale pěstovala v nás lásku k vlasti – nikoliv ovšem k té socialistické, ale k jakési… opravdovější. Díky paní učitelce jsem se také naučila spoustu lidových písniček. Když jsem se později přestěhovala zpátky do Prahy, nechápala jsem, proč se nad nimi mí noví spolužáci ošklíbají.

Paní učitelka Lamperová poradila mojí matce, aby mě v té vesnické škole nenechávala, že prý tam zakrním. Myslela to dobře. A tak jsem ve třetí třídě skončila ve Zlíně na jazykovce. Ven jsme nechodili, kamarády jsem si tam nenašla a laskavou učitelku také ne. Stýskalo se mi – a ten stesk mne ve škole už nikdy úplně neopustil.

Paní učitelka Lamperová mne učila, když mi bylo šest až sedm let. Člověk by řekl, že to je dávno. Ten pocit bezpečí, přijetí a volnosti se mi ale vybaví vždy, když si na ten školní rok vzpomenu. Vzpomenu si pokaždé, když přišívám knoflík.

komentářů 6

  • Kristina Lamperová 27/04/2017 at 14:32

    Za tohle díky. Já babičku nikdy nepoznala, je krásný číst jak někomu udělala ten školní život aspoň trošku snesitelnější.

    Odpovědět
    • Ráchel Bícová 27/04/2017 at 14:49

      Vaše babička byla bezva ženská. Já jinak byla ve školním procesu dost mimoň a každý učitel, který se ke mně choval laskavě a s porozuměním, byl fakt balzám. Je mi líto, že jsem jí nestihla v dospělosti poděkovat, tak alespoň takhle.

      Odpovědět
  • MariT 28/04/2017 at 16:32

    To je krásné vzpomínání…. Gratuluju, že se někdo takový ve tvém životě vyskytl.

    Odpovědět
    • Ráchel Bícová 28/04/2017 at 19:41

      Za to jsem opravdu vděčná.

      Odpovědět
  • Regina 05/05/2017 at 11:05

    Takovou paní učitelku Lamperovou by potřebovali na každé škole. Na fotce je vidět jeden velmi důležitý detail – krásně se usmívá. To nikoho na vysoké škole nenaučí.

    Odpovědět
    • Ráchel Bícová 05/05/2017 at 11:11

      vidíte – to je pravda! 🙂

      Odpovědět

přidat komentář