Vzpomínka na pratetu Maryšu

marysa-1mensiPřed pár lety mi připadl nelehký úkol – za naši rodinu promluvit na pohřbu mojí pratety. Jmenovala se Marie Zlámalová a byla to středoškolská učitelka češtiny, francouzštiny a latiny na gymnáziu v Chomutově. Celý život zápasila s velice špatným zrakem. V posledním desetiletí svého života neviděla téměř vůbec a trpěla demencí. Zemřela ve vysokém věku; neměla děti, ale pohřební síň byla plná lidí, jejichž život ovlivnila. 

Možná by se hodilo říci něco o tom, jaká byla Maryša středoškolská učitelka – kolik odučila studentů a s jakými výsledky. Nebo by v takové řeči mělo zaznít, s jakým nasazením se věnovala různým chomutovským kulturním akcím. Asi toho je hodně, co by se slušelo říci na pohřbu.

Raději bych ale tímto vzpomněla na Maryšu tak, jak jsem ji v době svého dospívání zažila já: jako svou chomutovskou pratetu. Tetu jsem v dětství vlastně neznala, snad jen z pár oficiálně rodinných setkání. Pamatuji si, jak mne k Maryše poslali rodiče poprvé na jarní prázdniny, bylo to tuším v sedmé třídě, aby mne doučovala češtinu. Jak si asi umíte představit, až tak moc jsem se netěšila – cizí teta a ještě navíc biflování. Realita byla ale dost odlišná. Maryša dbala samozřejmě na to, abych se opravdu učila – ostatně, byla to učitelka – ale podařilo se jí mi nenáviděný větný rozbor přiblížit tak, aby byl přinejmenším stravitelný. Především si mě ale dokázala velmi rychle získat tím, že se mnou jednala jako s rovnoprávným člověkem. S opravdovou úctou se zajímala o mé pubertální názory, dokázala se mnou diskutovat a překvapovala mě šíří svého rozhledu i suchým humorem.

Od té doby jsem za ní po celé dospívání jezdila pravidelně. Pubertální názory se měnily, ale Maryšin laskavý zájem o mne byl konsistentní. Vyzvedávala mě vždy na autobusovém nádraží, většinou oblečená do svého starosvětského, pistáciově zeleného kostýmku. Užívaly jsme si spolu cukrárenského povalečství, plavání v bazénu, učení, společného nakupování a vaření… I když vařit tedy moc neuměla, vlastně jen několik jídel, které vystačily akorát tak na ten týden, co jsem u ní většinou trávila. Občas jsme vytáhly její sbírku kraslic a ona mi dlouze vyprávěla, kterou kde získala. A moc se mi líbilo, že jsem u ní mohla spát v posteli po prababičce.

Když jsem byla starší, vedly jsme spolu i dlouhé hovory o smyslu života a o Bohu. Dovolila bych si teď přečíst krátký úryvek z Bible, knihy Kazatel:

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje. (Kazatel 3, 1-8)

S Maryšou jsem prožila jen malý kousek jejího života. Každý z nás jsme ji zažili jinak dlouhou dobu a jiným způsobem. Každý z nás na ni budeme mít trochu jinou vzpomínku.

Jsem vděčná, že já mohu na Maryšu vzpomínat jako na člověka, který mne v určitém období mého života dokázal přijmout takovou, jaká jsem byla.

Maryša se svými sourozenci - starším bratrem Aloisem, mým dědečkem, a mladší sestrou Andělou.

Maryša se svými sourozenci – starším bratrem Aloisem, mým dědečkem, a mladší sestrou Andělou.

Vzpomínka na paní učitelku

 

 

 

 

žádné komentáře

přidat komentář