Vzpomínka na dědu z Košíř

Letní ráno na chatě. Čerstvě nasbírané houby. Plynový vařič. Černý kafe. Zapálená cigareta. Děda se tiše pohyboval po kuchyňce, kde jsem spala na široké lavici s molitanem. Pískající konvice. Cinkání nádobí. Krájení chleba na prkýnku.

Děda vstával dávno před tím, než jsme se my ostatní probrali. Odcházel na svá tajná naleziště vždycky sám a přinášel košík hub i v letech, kdy „nerostly“. Osamělý houbař. Připadalo mi, že les je jeho soukromé království, do kterého mohou ostatní vstoupit jen díky tomu, že jim to toleruje.

Děda kdysi babičce v jednom dopise napsal, že když je smutná, ať zkusí to, co dělává on – ať si sedne pod jeden velký strom na zahradě a všechno tam vypoví. Že prý to pomáhá. Ten dopis jsem našla po babiččině smrti.

Děda vyprávěl historky. O svém dětství v Košířích. O vylomeninách, které vyváděl se spolužáky. O svém otci cestovateli, kterého obdivoval a se kterým nejspíš nebylo snadné žití. Vyprávěl o svých vlastních cestách. Historky z Koreje. Historky z Indie. Historky z Expa v Bruselu. Historky dobrodružné, neuvěřitelné, vtipné.

Děda často mlčel – dlouhé hodiny beze slova, až tím ve mně vzbuzoval podivnou nejistotu, jestli jsem snad něco neprovedla. Ještě horší byly chvíle, kdy se mu udělalo „špatně od srdce“, kvůli kterému kdysi skončil v invalidním důchodu. Ležel na posteli na zádech, oči zavřené, babička chodila kolem, celá nervózní nás s bráchou okřikovala, abychom byli potichu, abychom nezlobili. Tak po dvou hodinách bylo obvykle zase vše v pořádku, ve mně to ale vždy zanechalo dojem, že jsme s bráchou dědu málem zabili.

Děda skvěle vařil, spolu s babičkou byli v tomto směru nepřekonatelným týmem. Na chatě měl u kůlny polní kuchyni. Sestavil ji z jednotlivých částí, které našel na skládce v místní rokli. Byl názoru, že každý chlap by měl umět vařit, „aby nebyl závislej na ženský“. Naučil proto vařit i mého otce. Otec skvěle vaří.

Děda byl zábavný. Strašil nás vtipnými maskami. Vyrobil mi luk a šípy a marně se snažil mě naučit je používat. Neustále si utahoval z babičky, která mu vždycky skočila na špek. Říkal mi Pinďo a později si mou dceru pojmenoval Pindítko. Pořídil mi pejsky – na špagát přivázal staré plastové lahve od jakýchsi saponátů, ke dveřím jim dal misky na žrádlo a na vodu. Byla jsem nadšená a pejsky vodila všude s sebou. Nejen po zahradě, brala jsem je i na výlety. Když jsme procházeli vesnicí, mí pejsci dělali na silnici neskutečný randál. Děda se smál a babička celá zelená lamentovala, co tomu řeknou lidi.

Děda byl kameraman. Taky rád fotil a nejvíc fotek z dětství mám od něho. Kouká z nich na mě tmavooká holčička se šátkem. Babička mi ho vždycky pěkně uvázala na hlavu, aby mi nefoukalo do uší, a já si v něm připadala naprosto úchvatně. Když pak přišla máma, naštvaně mi ho sundavala s tím, že v něm vypadám blbě. Při pohledu na ty fotky musím dát matce za pravdu.

Děda si z cest přivezl malárii. Když mi bylo asi čtrnáct let, malárie znovu udeřila. Odmítl jít do nemocnice. Můj druhý děda byl doktor a přes známosti pro něho sehnal chinin. Vezla jsem ho tehdy dědovi ve velké zavařovačce. Sněhově bílé, obrovské tablety. Děda byl příšerné zpocený, úplně mokrý. Babička mu měnila povlečení a pyžamo dvakrát denně. Přežil.

Děda byl patriarcha, stařešina rodu. Nikdo si nedovolil sednout si na jeho místo. To by asi prošlo jenom mně, ale raději jsem to nikdy nezkusila. Budil dojem, že všechno ví. Ale nevěděl. Těžko se srovnával se svým stárnutím a stále chatrnějším zdravím. Že se zadýchává. Že nevyjde schody. Že už nedojde do lesa. V posledních letech často mluvil o tom, že takový život přece nemá smysl. Jednou jsem si dovolila s ním nesouhlasit. „Ale k čemu je to podle tebe teda dobrý?“ „Třeba k tomu, že o tom teď mluvíme. Že mi to pomáhá představit si, jaký to bude, až budu stará. Potřebuju, abys mi ukázal, že se s tím dá vyrovnat.“

Když jsem sama v lese, mám dojem, že mi patří. Že to je moje soukromé království, do kterého ostatní mohou jen díky tomu, že jim to toleruji. A že když si sednu pod strom, můžu tam Bohu vypovědět všechny své smutky.

krátký film, který točil můj děda: Dobrodružství s nahým klukem si můžete přehrát zde

komentáře 4

  • Slečna v roláku (Taychi) 05/03/2017 at 00:27

    Páni. Trochu se mi zastesklo, že jsem z prarodičů jen nakrátko poznala babičku, žádného dědečka jsem bohužel nepoznala. A tvůj dědeček musel být úžasný člověk. Článek mi vykouzlil úsměv na rtech. Úplně se vidím, jak bych byla ráda, kdybych mohla sedět u dědečkových nohou a poslouchat, co zažil. 🙂

    Odpovědět
    • Ráchel Bícová 05/03/2017 at 09:25

      Děda nebyl jednoduchá osobnost. Ale měl mě moc rád a chybí mi.

      Odpovědět
  • D.x 10/03/2017 at 12:57

    Do Tvého blogu jsem se absolutně zamilovala. Jsem sice líná komentovat všechny články a většinou nekomentuji vůbec, ale chci Ti říct, že Tvé články miluji. Pokračuj, vůbec nevím, co bych ti vytkla.
    D.x

    Odpovědět
    • Ráchel Bícová 10/03/2017 at 13:18

      Tak to mne těší, užij si to tady 🙂

      Odpovědět

přidat komentář