Věci, které neříkat obětem domácího násilí

Domácí násilí je jedno z témat, kolem kterého panuje řada mylných představ. Právě z nich plyne také neporozumění pro situaci obětí a s tím spojené komentáře a otázky, které nijak nepomáhají, případně vyloženě škodí. Domácím násilím se rozumí násilí mezi partnery. Jde o vztah, ve kterém jeden nad druhým uplatňuje moc a kontrolu. Dochází k němu v soukromí a u oběti vede k neschopnosti násilné incidenty řešit a vztah ukončit. Nejedná se tedy o běžné domácí spory.1

Jakým otázkám a komentářům se tedy raději vyhnout, pokud chceme pomoci někomu blízkému, kdo se v takové situaci ocitl?

Moje sestra byla obětí domácího násilí. Už několik let naštěstí s agresorem nežije, má s ním však syna. Od našich rodičů ale ještě pořád slyší „No, kdybys nás poslechla dávno, mohla ses ty a tvůj syn mít mnohem lépe. Proč jsi neodešla dřív? Tvůj syn to nemusel tolik odnést.“ To jí opravdu nepomáhá.

Nemůžeš ho prostě opustit?

Pro ty, kdo nikdy nezažili domácí násilí, bývá často nepochopitelné, proč oběti s násilníkem vůbec zůstávají. Neumí si představit, pod jakou manipulací a s jakým strachem oběti denně žijí. Většina agresorů netýrá své oběti bez přestávky, alespoň tedy ne ze začátku. Období násilí se střídá s obdobími „líbánek“, kdy se agresor omluví a snaží se oběť přesvědčit o své nehynoucí lásce. A pak, naprosto bez varování, opět zaútočí.

Právě tato nevyzpytatelnost vede k tomu, že se u oběti postupně rozvíjí tzv. syndrom týrané osoby, jehož součástí je mimo jiné i jev, nazývaný naučená bezmocnost. Postupně se období klidu mezi jednotlivými obdobími napadání zkracují a násilí nabývá na intenzitě.

Oběť pak žije s pocitem, že nemůže svou situaci nijak ovlivnit. Navíc nejsou výjimky ani případy, kdy agresor oběti skutečně fyzicky brání v odchodu, vydírá ji hrozbami, že pokud se o něco takového pokusí, ublíží například dětem, zcela jí zamezí přístup k financím a tak podobně. Nemluvě o tom, že 75 % žen, které jejich násilnický partner připraví o život, jsou zabity právě ve chvíli, kdy se rozhodnou opustit tento zničující vztah.

Tobě se to asi líbí

Ve skutečnosti neexistují žádné studie, které by potvrzovaly, že se ženám domácí násilí líbí nebo že jsou snad dokonce masochistkami. Většina z nich se opakovaně snaží z násilného vztahu uniknout, ale nedaří se jim to – a násilí se tím stupňuje.

Neměli byste zkusit manželskou terapii?

V případě domácího násilí je manželská terapie bezpředmětná, resp. výskyt násilí ve vztahu je přímo kontraindikací pro společnou terapii. Ta má smysl tehdy, kdy oba chtějí pracovat na problémech ve vztahu, např. v komunikaci a podobně.

Domácí násilí je ale trestné jednání, nejedná se o běžný manželský problém.  Manželská terapie může v takovém případě velmi snadno zhoršit celou situaci. Agresor například začne trestat oběť za to, co prozradila během terapie. Může také vytvořit dojem, že se jedná o společnou zodpovědnost. Avšak to, že agresor páchá násilí, je pouze jeho zodpovědnost, je to jednání, které si sám zvolil a jen on sám ho může změnit. Oběť potřebuje tedy spíše individuální terapii.

JUDr. Lucie Hrdá k tomuto problému říká:

Ve své praxi se často setkávám s tím, že je oběť domácího násilí nucena k mediaci či rodinné terapii pracovníky OSPOD či dokonce soudy. Je třeba si uvědomit, že mediační praktiky mezi obětí domácího násilí a jeho pachatelem byly v zahraničí opuštěny již před dvaceti lety. Jedním ze základních principů mediace totiž je rovnost mezi jejími účastníky. Mezi obětí domácího násilí a násilníkem je naopak velmi jasná „silová“ disproporce, kdy oběť nemůže ze samotné podstaty problému jednat s pachatelem jako rovný s rovným. Navíc v rámci mediace i rodinné terapie velmi často dochází k oživování traumatu nevhodným způsobem. Proto je potřeba takové postupy odmítat.

Chyba je vždy na obou stranách

Toto oblíbené rčení u domácího násilí neplatí. Oběť si nijak nezaslouží, aby s ní bylo zacházeno násilným způsobem. Znovu připomínám – domácí násilí se nedá srovnávat s běžnými manželskými hádkami či s tzv. italskou domácností, kde se násilí v páru přelévá z jednoho aktéra na druhého.

Tak hrozné to být nemůže

Může. Ve skutečnosti je to ještě horší, než jak vám situaci popsala oběť. Oběti se za svou situaci stydí a většinou se ji snaží zlehčovat. Proto nikdy nebagatelizujte to, s čím se vám oběť domácího násilí svěřila.

Jak jsi to mohla nechat dojít tak daleko?

Velmi často se násilnické chování neprojeví hned. Násilníci bývají často na první pohled okouzlující, často si oběť předchází velkými romantickými gesty a snaží se jí dát najevo své velké city. Násilí se rozvíjí postupně a jak jsem již zmínila, je střídáno klidnými obdobími.  Pro oběť je pak velice těžké si přiznat, že se jí snaží ublížit láska jejich života.

V praxi se navíc často můžeme setkat s mezigeneračním přenosem domácího násilí, kdy oběť či pachatel sami vyrůstali v rodině zasažené násilím. V důsledku přejímání nezdravých rodinných vzorců pak dochází k tomu, že si oběť zcela podvědomě vybírá partnera budoucího násilníka, aniž by se předem  jako agresor projevil.

Tomu se mi nechce věřit. Nejsi trochu přecitlivělá?

Je to přece tak milý chlapík… a znáte ho už tolik let… To ovšem neznamená, že víte, co se děje u něj doma za zavřenými dveřmi. Jedním z důvodů, proč oběti domácího násilí o své situaci často mlčí je strach, že jim nikdo nebude věřit.  Přesto, že může  být těžké představit si někoho, koho znáte, jako agresora, oběť potřebuje vaši důvěru.

Můj manžel působil na okolí jako Manžel roku. To mi řekly i sestřičky v nemocnici, kde jsem skončila po pokusu o sebevraždu, kdy po mně hodil krabičky léků a řekl mi, ať už to skončím, že jsem tu stejně k hovnu a ať toho sežeru hodně, že on mi sanitku volat nebude, kdybych si toho vzala málo… Někdo by řekl, že o mě mluví moc hezky, jak je jeho žena schopná a skvělá a jak on ji podporuje, aby si doplnila vzdělání, doktorát a já nevím, co ještě… je těžké to poznat.

Co naopak pomáhá?

Pokud máte podezření, že někdo z vašich příbuzných či přátel zažívá domácí násilí, není to snadné na toto téma otevřít rozhovor. Zde je několik rad, které vám mohou pomoci. Především nesuďte, nekritizujte. Je možné, že oběť udělala nějaká špatná rozhodnutí, poukazovat na ně jí ale nijak nepomůže. Nabídněte konkrétní pomoc: například odvoz, hlídání dětí, místo, kde může nějakou dobu zůstat, zjistěte pro ni informace ohledně azylových domů a podobně.

home-abuseA co je vhodné říci?

  • Bojím se o tvé bezpečí.
  • Bojím se o bezpečí tvých dětí.
  • Chápu, že tvoje situace je komplikovaná.
  • Bude se to zhoršovat.
  • Není to tvoje chyba, že se k tobě takto chová.
  • Nejsi zodpovědná za jeho chování.
  • Zasloužíš si něco lepšího.
  • Ve zdravém vztahu toto není normální.
  • Bojím se, že tvoje děti budou podobnou situaci zažívat v dospělosti.
  • Jsem tady kdykoliv bys mě potřebovala.
  • Rád/a ti kdykoliv pomohu, vždycky tě vyslechnu.
  • Tady je číslo na linku pomoci pro oběti domácího násilí.
  • Pojďme společně vymyslet nějaké řešení.
  • Je potřeba, abys šla na policii. Pokud chceš, doprovodím tě.
  • Je potřeba, abys šla k doktorovi. Pokud chceš, doprovodím tě.
  • Až budeš připravená odejít, pomohu ti.

Za spolupráci na tomto článku děkuji advokátce JUDr. Lucii Hrdé, která se ve své praxi zaměřuje na problematiku domácího  násilí a stalkingu.

Děkuji také obětem domácího násilí  a jejich blízkým, kteří do článku přispěli svými zkušenostmi.

Chcete vědět víc?

Užitečné weby

Webové stránky domacinasili.cz  organizace Bílý kruh bezpečí jsou dobrým zdrojem informací na dané téma. Jsou zde k dispozici dobře zpracované praktické rady, dále seznam intervenčních center či manuály pro pomáhající profesionály.

Pokud jste vy sám násilník, svůj problém si uvědomujete a chcete s ním něco dělat, pak se můžete obrátit na Ligu otevřených mužů, která se dlouhodobě tímto tématem zabývá a pořádají výcviky v metodě zvládání vzteku.

Užitečná kniha

z_temnoty_thumbTina Nash: Z temnoty

Tina Nashová již celé měsíce zažívala bití a ponižování od svého přítele Shanea Jenkina. Po každém incidentu se však nechala obměkčit a vrátila se k němu. S domácím násilím už měla zkušenost – Tininu matku v minulosti opakovaně bili její partneři. Byla proto odhodlaná nikdy nežít s mužem, který ubližuje ženám. Přesto nenašla sílu se ze vztahu vymanit. Nejprve měla pocit, že se Shane může změnit nebo že ho dokáže změnit ona, později začala být přesvědčená, že je to všechno její vina a že ho k násilí provokuje svým chováním.

Skutečný příběh domácího násilí velice dobře ilustruje, co vše se odehrává v mysli týrané ženy, jak těžké je se osvobodit z agresorova vlivu a jak tragické následky může domácí násilí mít.

Užitečné telefonní číslo

Dona linka je nonstop linkou pomoci pro oběti domácího násilí: 251 51 13 13.

 

komentářů 9

  • Luu 24/11/2016 at 16:29

    Prima, díky moc za osvětu!

    Odpovědět
    • Ráchel Bícová 24/11/2016 at 16:30

      a já za spolupráci 😉

      Odpovědět
  • jarmila šenková 25/11/2016 at 06:24

    znám to z vlastní zkušenosti,dobrý článek.

    Odpovědět
    • Ráchel Bícová 25/11/2016 at 07:47

      To je mi opravdu líto. Přeji hodně sil.

      Odpovědět
  • Anna Vernerová 25/11/2016 at 08:37

    V Praze pomoc párům, u nichž dochází k násilí, a to jak obětem, tak pachatelům, nabízí také Diakonie: http://www.nasilivevztazich.cz/o-nas/

    Odpovědět
    • Ráchel Bícová 26/11/2016 at 20:48

      Děkuji za doplnění. Jen si dovolím zdůraznit, že párová terapie je vhodná skutečně pouze v případech, kdy se jedná o vzájemné napadání.

      Odpovědět
  • Věci, které neříkat člověku v depresi – mezi řečí 05/01/2017 at 22:44

    […] Věci, které neříkat obětem domácího násilí […]

    Odpovědět
  • Andrea Ž 04/02/2017 at 01:38

    Bývalý partner mi ubližoval přibližně rok a půl, než jsem našla sílu odejít. Moc mi pomohli přátelé, pak psycholog, ale nejvíc zničehonic ve 22 letech poprvé pocítěná obrovská spirituální síla, která mi na konci byla jediným zdrojem vlastní sebehodnoty. Moc to zatím nedovedu popsat, nejsem ani pokřtěná, ale takhle nějak si představuju, že to dává cítit, když při vás stojí bůh. Stále hledám, jak se vymanit z moci bývalého partnera. Neumím přijmout zodpovědnost za skutečnost, že jsem dovolila, aby mě někdo ponižoval a tím tak z poloviny páchala stejný hřích jako on na mě a zároveň, pokud by tomu nebylo, tak se nemohu vyrovnat s rolí oběti, kterou jsem měla sehrát a přijmout tak zodpovědnost, za to, že jsem nevyzrálá osobnost, která nechala jiného, aby ovládl její úsudek. V obojích případech nesu vinu, nebo ne? Zatím nevidím východisko, jak se pocitů viny zbavit, jak přestat věřit, že je to snad celé moje vina. Napadá vás prosím, jak věc uchopit, kde si o tomto aspektu více přečíst, jak se sebou pracovat? Děkuji vám, děláte skvělou práci.

    Odpovědět
    • Ráchel Bícová 04/02/2017 at 11:10

      Milá Andreo, je mi skutečně líto, čím jste musela projít. Jste statečná, že se vám podařilo odejít – a tím se právě zbavit role oběti, kterou vám partner „přidělil“. Není nijak vaše vina, že se k vám někdo choval násilně. Syndrom týrané ženy vzniká postupně a do sítě domácího násilí může spadnout klidně i zralá osobnost, se zkušenostmi, které jste ve svých 22 letech těžko mohla mít.
      Doporučuji vám najít si dobrého terapeuta, pokud byste měla zájem, mohu vám někoho doporučit. A případně také někoho, kdo by vás pastoračně provázel, pokud chcete hledat i svou duchovní cestu.

      Odpovědět

přidat komentář