Táta vlkodlak

V mém pokojíčku byla zima. Bylo brzo ráno, neděle. O víkendu jsem měla dovoleno si po ránu vlézt k rodičům do postele. Bosýma nohama jsem docupitala do obýváku, který sloužil i jako rodičovská ložnice. Napasovala jsem se mezi ně, pěkně pod peřinu, do tepla. Bývala to nuda, protože rodiče spali a nestáli o to, abych je někdy v sedm ráno burcovala. Takže jsem se snažila nemluvit. Brzy jsem se ale různě vrtěla, převalovala, tahala za peřinu…

A v tu chvíli můj otec většinou začal vydávat podivný zvuk, takové hluboké, hrdelní vrčení. Dělal ho vlastně vždycky, když se probouzel – podobně, jako se jiní v posteli protahují, on „protahoval“ hlasivky. „Tati?“ zeptala jsem se jednou. „Hmmm… vrrr…“ „Co to děláš za zvuk?“ „Vrrrrr…“ „Ty jsi motorka?“ „Vrrrrr…“ „Tati, jsi motorka? Proč to děláš?“ „Vrrrrr…“ „Je to jasný. Děláš motorku.“ „Vrrrrr… jsem vlkodlak.“ „Ale no tak tatiii…“ „Vrrrrr…“ „Mami? Mami, že táta není vlkodlak?“ „Je to vlkodlak, tys to nevěděla?“ Následně mi oba začali barvitě líčit, jak se táta každou noc promění ve vlka s velkými zuby a pak ráno zase zpátky. A to vrčení, to právě končí jeho proměna na člověka.

Tak jsem v asi pěti letech uvěřila, že můj táta je vlkodlak. Doopravdickej vlkodlak.

Věřila jsem spoustě dalších věcí:

  • Že pod postelí bydlí ježibaba a že musím vždycky skočit z  postele co nejdál, aby mě nechytla za nohu.
  • Že musím chodit vždy buď po tmavých, nebo světlých dlažebních kostkách, jinak se něco strašného stane.
  • Že když rozsypu sůl, musím špetku hodit přes rameno, abychom neměli sedm let neštěstí.
  • Že když budu dělat ksichty a někdo na mě v tu chvíli bafne, zůstane mi to.
  • Že když budu zvědavá, budu opravdu brzo stará.
  • Že se dá poznat, když lžu, podle toho, že mám tvrdý nos.
  • Že voda z potoka u nás ve vesnici chutná jako limča.
  • Že děti se rodí zásadně tak, že pan doktor rozřízne mamince břicho – asi jako myslivec vlkovi.
  • Že Krvavý koleno možná přece jen existuje.
  • Že když spolknu žvýkačku, slepí se mi střeva.
  • Že mí plyšáci mi rozumí, jen neumí odpovědět.

 

Jako dítě jsem věřila úplně všemu. Nebyla jsem příliš schopná rozeznat, kdy si ze mně někdo dělá legraci či které sdělení je ve skutečnosti myšleno ironicky. Samozřejmě bych ale nikomu nepřiznala, že se bojím příšery, co bydlí na záchodě. Ani to, že řadu let věřím, že táta je vlkodlak.

Důvěřivost dětí nezná mezí. Vzhlížejí k dospělým jako ke spolehlivému zdroji informací o okolním světě. Časem přijdou na to, že tomu tak úplně není. A že jim dospělí vlastně často říkají úplný pitomosti.

 

I když – opravdu se nerozpustím, když budu moc dlouho ve vaně?

https://www.rachelbicova.cz/holka-ktera-si-hrala-se-sirkami/

 

Tagy příspěvků:
, ,