Tag Archives : vzpomínky

Vzpomínka na vesnickou dvojtřídku


Do školy ve vesnici u Zlína, kde jsme bydleli pět let, jsem nastoupila v pěti letech. Ačkoliv jsem se narodila v silném ročníku, ve vesnické škole byl dětí nedostatek. A tak se soudružka ředitelka zeptala mojí matky, zda by mne nechtěla dát do školy dřív, aby tu první třídu mohli otevřít. Už jsem uměla číst, ve školce jsem se kousala nudou a psycholog v poradně usoudil,…

číst dál »

10 hnusných jídel, ze kterých se mi v dětství zvedal kufr


U nás doma se muselo dojíst vše, co jste dostali na talíř. A v jídelně na to samé dohlížely ostřížím zrakem dozorující učitelky. Nebylo tak úniku před jídly, ze kterých se mi zvedal žaludek. Tady je seznam hnusných jídel mého dětství. Předesílám, že celkově moje rodiče vaří skvěle a většinu těchto blafů znám ze školní vývařovny. Buchtičky se šodó Začnu tímto u většiny lidí oblíbeným…

číst dál »

Vzpomínka na dědu z Košíř


Letní ráno na chatě. Čerstvě nasbírané houby. Plynový vařič. Černý kafe. Zapálená cigareta. Děda se tiše pohyboval po kuchyňce, kde jsem spala na široké lavici s molitanem. Pískající konvice. Cinkání nádobí. Krájení chleba na prkýnku. Děda vstával dávno před tím, než jsme se my ostatní probrali. Odcházel na svá tajná naleziště vždycky sám a přinášel košík hub i v letech, kdy „nerostly“. Osamělý houbař.…

číst dál »

Jak se platí za spontánnost


Mám dospívající dceru. A jak už to u dívek tohoto věku bývá, mívá na adresu své matky poněkud skeptické poznámky. Mimo jiné jsem prý „málo spontánní“. Pominu nyní fakt, že nedostatek spontánnosti je mi vytýkán především ve chvílích, kdy na její žádost o povolení nějaké aktivity (jako zdejchnout se na celou sobotu a podobně) nereaguji okamžitým „ano, jistě zlato, a tady máš pět stovek, ať nejdeš…

číst dál »

Poněkud netradiční vánoční večeře


Když jsem vyrůstala, muselo být na Štědrý večer na stole třináct chodů. Ten zvyk si přinesla moje matka ze své rodiny, kam toto hospodyňkovské šílenství zatáhla její matka, která vyrostla ve Francii jako dítě italských rodičů. Poté, co jsem se vdala, jsem se rozhodla, že se s něčím takovým, kvůli čemu se u nás doma vyšilovalo tři dny předem a pak ještě na…

číst dál »

Co udělali moji rodiče správně?


Velice často se setkávám s tím, že lidé mluví o tom, co se jejich rodičům nepovedlo, jak jim ublížili nebo co se snaží u svých dětí dělat raději jinak. Někdy jsou to dokonce velice smutné příběhy. I já bych zvládla dát dohromady seznam toho, co bych mohla rodičům vyčítat. Na druhou stranu, většina rodičů (vynecháme-li případy, kdy rodiče děti týrají), udělala alespoň něco správně – a napadlo…

číst dál »

Vzpomínka na pratetu Maryšu


Před pár lety mi připadl nelehký úkol – za naši rodinu promluvit na pohřbu mojí pratety. Jmenovala se Marie Zlámalová a byla to středoškolská učitelka češtiny, francouzštiny a latiny na gymnáziu v Chomutově. Celý život zápasila s velice špatným zrakem. V posledním desetiletí svého života neviděla téměř vůbec a trpěla demencí. Zemřela ve vysokém věku; neměla děti, ale pohřební síň byla plná lidí, jejichž život ovlivnila. …

číst dál »

Seriály našeho dětství


Provázely nás celé naše dětství – každou sobotu večer běžel nějaký dětský či rodinný seriál. Máma většinou v sobotu napekla, takže jsem na ně koukala u nějaké bábovky a kakaa spolu s bráchou a tátou. Tohle byly moje oblíbené. Skippy Skippy aneb klokaní hvězda. Děsně jsem záviděla těm dětem, co se mohly učit přes rádio. Jelikož jsem byla přírodomilec, tenhle australský seriál plný zvířat byl jeden…

číst dál »

Táta vlkodlak


V mém pokojíčku byla zima. Bylo brzo ráno, neděle. O víkendu jsem měla dovoleno si po ránu vlézt k rodičům do postele. Bosýma nohama jsem docupitala do obýváku, který sloužil i jako rodičovská ložnice. Napasovala jsem se mezi ně, pěkně pod peřinu, do tepla. Bývala to nuda, protože rodiče spali a nestáli o to, abych je někdy v sedm ráno burcovala. Takže jsem se snažila nemluvit.…

číst dál »

Holka, která si hrála se sirkami


Od svých tří do osmi let jsem vyrůstala ve vesnici u Zlína, kde táta pracoval ve filmových ateliérech. Dítě Pražáků na moravské vsi. Doma jsem mluvila s rodiči pražsky, mezi dětmi pěkně po moravsky. Ogaři, cérky, zemáky, slépky… Vlastně jsem byla bilingvní. Pokud jsem zrovna nebyla ve školce či později ve škole, běhat s děckama po vesnici a za humna, to byla hlavní náplň…

číst dál »