Pravda o našich letošních Vánocích

Kamarádka mi tuhle vyprávěla vánoční vtip:

Předloni jsme na Vánoce měli borovičku. Loni jsme měli smrk. Letos bychom rádi jedli.

Moje děti tento vtip skutečně nadchl. Jak totiž pravidelní čtenáři tohoto blogu vědí, loni jsme málem nejedli. Letos se tedy, především náš sedmnáctiletý Eliáš, asi tak 14 dní před Vánoci už začal vyptávat, cože to bude tentokrát na Štědrý den k jídlu, a že doufá, že tedy něco bude.

Ujišťovala jsem ho, že se nemá čeho obávat, že se stůl bude prohýbat vybranými lahůdkami a vůbec že Vánoce budou tentokrát zvládnuté skvěle. Navíc matka mi dala vědět, že má možnost nám obstarat lososa přímo z Norska za skvělou cenu. Nic se nemůže pokazit.

Asi tak deset dní před Vánoci jsme s mužem nakupovali a padly nám do oka mražená žabí stehýnka. Koupili jsme je s tím, že to bude skvělý předkrm. Doma jsme řekli dětem, aby vybalily nákup. Druhý den odpoledne jsme zjistili, že nikdo nedal žabí stehýnka do mražáku. Byla k večeři.

Dva dny před Vánoci dala matka echo, že losos na nás čeká u ní na balkoně, v mrazáku že místo nemá. Muž se tam stavil cestou z práce. Prej – vezmi z balkonu tu žlutou tašku. K tomu mu z lednice šoupla ještě lososa uzeného. Doma mi to předává, kouknu do tašky, v ní pytel a v něm… hlína. Asi na vteřinu mi blesklo, že třeba je to nějaká norská specialita, jakože losos uložený v hlíně… Byla to hlína na matčiny muškáty. Před Vánoci má muž spoustu času, tak co by se tam nevydal další den znovu, že. Na Štědrý večer byla prima večeře, udělala jsem tři varianty, aby byli všichni spokojení, takže jídlo dopadlo dobře.

A co dál? Stromeček je ozdoben převážně od půlky nahoru. Děti totiž dostávají každý rok jednu ozdobu , věší si je na stromek samy a pochopitelně chtějí, aby ty jejich byly vidět co nejlépe. Pokud to náhodou nevíte, mým dětem je dvacet, sedmnáct a dvanáct let…

Dneska měli přijít na návštěvu kamarádi, ale muž má migrénu a museli jsme to odpískat.

V noci na včerejšek jsem vezla dceru na letiště a při návratu na mě před naším barákem čekalo zatoulané kotě. Hledali jsme majitele přes facebook a nejmladší syn doufal, že je nenajdeme, protože kocourek se uvelebil v jeho posteli a je to mazel. Pojmenoval ho Leonardo. Právě jsme ho předali majitelům.

Plánovala jsem koukat na nějaké vánoční filmy a místo toho jsem na žádost synů zhlédla Strážce galaxie 2. Už jsem se dlouho tak nezasmála.

Těsto na linecké stále čeká v lednici.

Jsou to prima Vánoce.

 

 

žádné komentáře

přidat komentář