Introverti v církvi

Pro mnohé jsou introverti záhadnou částí lidstva. Mlčí a pozorují. Vyhýbají se oslavám. Nemají rádi překvapení. Mohou působit jako „divní pavouci“. Pokud vás zajímá, jací jsou introverti, přečtěte si na blogu článek, který je věnován právě charakteristickým vlastnostem introvertů.

Tentokrát se zaměřím na to, jaké to je být introvertem v církvi. Naše západní kultura nahrává spíše lidem, kteří se umí asertivně prosadit, jsou schopni rychle navazovat přátelství a jsou tak nějak celkově „rychlí“. Snadno se pak přehlédnou nejen potřeby introvertů, ale také to, že mají ostatním mnoho co nabídnout. Kultura, ve které žijeme, pochopitelně ovlivňuje i církev.

Stejné bohoslužby – jiné prožívání

Zvláště pak evangelikální a charismatické církve mohou fungovat tak, že vyhovují především extrovertům.

Když přijdete na bohoslužby, hned u vchodu se k vám někdo žene, aby vás přivítal. Po uvítání se ozve „Kdopak je tu poprvé? Zvedněte ruku, ať vás přivítáme!“ Při písních se nejen vstává, ale také se zvedají ruce, tleská se a podobně. Lidé jsou vyzývání, aby přišli dopředu a sdíleli, co prožili za uplynulý týden s Bohem. Očekává se zapojení do společných hlasitých modliteb. Hodně se mluví, málo se mlčí. Také po skončení bohoslužeb je věnován čas sociální interakci např. u kávy a čaje.

Vše je spíše hlasité, než tiché, atmosféra spíše akční, než uklidňující. A tak může ze stejných bohoslužeb extrovert odcházet nabitý a nadšený, kdežto introvert spíše ubitý a unavený.

Již od první domácí skupinky modlitební se mi dělalo ,,nevolno“, když bylo pohromadě cca 8 lidí a ptali se mě na ,,můj příběh“. Bylo pro mě složité se sdílet a hlavně pak modlit se před druhými. No a pak bohoslužby, kde mě každý vřele vítal – objetí, podání rukou… hrůza. Potřebovala jsem mít svůj prostor. Bára
Když jsme s mým mužem hledali v novém městě sbor, obešli jsme většinu církví a těch chvílí na konci, kdy se na nás někdo „vrhne“ a začne se ptát, co jsme zač, jsme se docela děsili. Občas to sice bylo milé, ale dost často nám záhy došla témata a končilo to trapným loučením. Navíc každou neděli několikrát opakovat své bio v pěti větách bylo dost únavné, člověk se pak necítí než jako souhrn těch několika věcí. Pokud na bohoslužbách není někdo, s kým si opravdu chceme popovídat, dobře ho známe, tak většinou mizíme do pěti minut. Jana
Pomáhají mi modlitební skupinky v rámci bohoslužeb – mám je raději než čas k hlasitým modlitbám. Jirka

Jaký je „ideální“ křesťan?

Zamysleme se také nad tím, jak si představujeme „ideálního křesťana“. Až příliš často vykreslován jako ten, který je otevřený, s každým se přátelí, překypuje nadšením, mluví snadno o Kristu s cizími lidmi na ulici, objeví se na téměř každé církevní akci a podobně. Opravdu je ale toto vše známkou toho, že je dotyčný tím „správným věřícím“? Je to snad důkazem jeho věrnosti Bohu? Závisí na tom kvalita naší víry?

Jaká je spiritualita introvertů?

Duchovní typologie je rozmanitá, nicméně dá se říci, že introverti oproti extrovertům častěji přinášejí dary jako naslouchání, vhled, soucit – to vše jako církev samozřejmě potřebujeme. Henry Nouwen ve své knize The Way of the Heart říká, že „soucitnost je ovocem samoty“ a základem veškeré pastýřské služby“.  Tvrdí, že „právě ze samoty vyrůstá soucitná solidarita. V samotě si uvědomujeme, že nic lidského nám není cizí, že kořeny veškerých sporů, válek nespravedlností, krutostí, nenávistí, žárlivostí a závistí jsou hluboce zakotveny  našem vlastním srdci.“

Mezi introverty také často potkáme lidi, kteří tíhnou ke kontemplativní modlitbě, tichému naslouchání či liturgii.

Měli by se introverti změnit?

Introverti by neměli v církvi cítit tlak na to, aby se změnili. Nemá smysl se také modlit za to, aby je Pán Bůh nějak změnil – On je totiž stvořil takové, jací jsou, a má je takové rád.

Navenek to mnozí nepoznají co cítím uvnitř, mnozí by to do mě neřekli. Pomáhá mi mít kolem sebe svoje lidi, kteří mě obklopí a mám je blízko sebe. Blokují nevyžádané kontakty. Pomáhá mi také, že to ví pastor. Pomáhá, když se může svobodně rozhodovat, chci dělat, když můžu sloužit bez nátlaku. Kdyby si mě lidi nevšímali, tak se otrkám a přijdu sama. Bára
Už jsem zažila i modlitby – vážně míněné – za to, aby se ze všech introvertů stali extroverti. Jana

Mohou introverti sloužit v církvi?

Často panuje představa, že pro roli vedoucích (nejen) v církvi se lépe hodí extroverti. Ve skutečnosti ale církev potřebuje mít ve svém vedení různé typy osobností. Jde o to, aby introvert našel v rámci služby v církvi to místo, které mu vyhovuje a kde se může cítit nejvíce užitečný. Introverze ho rozhodně nediskvalifikuje. Introvert v roli vedoucího nebude okázalý, může být ovšem velmi efektivní.

Myslím, že za tu dobu, co se pohybuji v církvi, jsem se v tomhle dost změnila. z opravdu těžkého introverta jsem se začínala pomalu více lidem otvírat. Těžko říct, jestli to bylo kvůli tomu, anebo kvůli načasování, kdy jsem dospívala. Každopádně byla potřeba pomáhat s vedením mládeže a tak nějak chtě nechtě jsem do toho byla „namočená“. Občas ale prostě potřebuju být sama a ne, aby se mě pořád všichni na něco ptali. Naopak při akcích, kde je plno lidí a všichni se baví, jsou chvíle, kdy se cítím osamocená a ne ve své kůži, i když všichni ostatní se moc dobře baví. Petra

Je pro mne těžké reagovat na výzvu k vydávání svědectví, ale mohu mít kázání, to mi pak nevadí být zpravidla i osobnější, protože si můžu důkladně promyslet, co řeknu- Celkově mi pomáhá mi být zapojený nějak do programu, např. nedělní školy a podobně. Necítím se díky tomu tak izolovaný od společného díla a života a témata k následnému hovoru pak vyplynou často z tohoto zapojení. Velmi mi pomáhá prožívat církev neformálně, např.na výletech, kdy zpravidla nemám problém s někým si i docela dlouho povídat do hloubky nějakého tématu – to mám moc rád. Jirka

Stále hledám nějakou aktivitu, kde bych mohla být užitečné, ale nemám ráda kolektivní práci. Ráda o samotě čtu nebo píšu na počítači. Oslovily mě mé kamarádky Malé sestry Ježíšovy, abych jim překládala nějaké texty z němčiny do češtiny nebo opravovala chyby v českých textech. Jsou všechny Slovenky a čeština jim moc nejde. Nakonec jsem zakotvila u překladatelství, což je práce pro samotáře. Pavlína

Závěrem

Církev je v Písmu popisována jako místo, kde mají své místo různí lidé, s různými povahami i obdarováními. Je místem smíření s Bohem i místem, kde má mít každý prostor a možnost žít v pokoji s druhými takový, jaký je. Řešením není vytvořit sbor pouze pro introverty, stejně tak, jako není vhodným cílem mít společenství výlučně extrovertní. Mnohem více jde o vzájemný respekt, naslouchání, o společnou radost z jednoty v jinakosti.

Děkuji všem introvertům, kteří se mnou sdíleli své zkušenosti a pomohli mi tak s napsáním tohoto článku.

Přečtěte si

Adam S. McHugh: Introverti v církvi

Může se v církvi dařit introvertům? Čím se v církvi liší extrovert od introverta? Jaké vztahy introverti navazují? A nepodceňujeme schopnost introvertně založených křesťanů evangelizovat druhé? Na to vše ve své knize Introverti v církvi odpovídá presbyteriánský pastor Adam S. McHugh.
IKniha chce inspirovat introvertně založené jedince k tomu, aby svá velká obdarování, která mohou církevnímu společenství nabídnout, sdíleli s druhými. Vychází ze zkušeností učiněných v protestantském prostředí, je však užitečná pro introverty ze všech denominací.

vydalo Karmelitánské nakladatelství, 160 stran

KOUPIT KNIHU ZDE

žádné komentáře

přidat komentář