Holka, která si hrála se sirkami

Od svých tří do osmi let jsem vyrůstala ve vesnici u Zlína, kde táta pracoval ve filmových ateliérech. Dítě Pražáků na moravské vsi. Doma jsem mluvila s rodiči pražsky, mezi dětmi pěkně po moravsky. Ogaři, cérky, zemáky, slépky… Vlastně jsem byla bilingvní. Pokud jsem zrovna nebyla ve školce či později ve škole, běhat s děckama po vesnici a za humna, to byla hlavní náplň mého času. Vesnická banda vás naučí věci. Třeba poprvé zkusíte cigáro ve čtyřech letech. Tehdy jsem to prožívala jako těžké provinění a přestože mě ostatní zapřísahali, že to nesmím říct rodičům, pod tíhou svědomí jsem se večer doma přiznala. Rodiče vypadali pobaveně, vlastně dokonce potlačovali smích, a snažili se zároveň tvářit vážně. Vyčinili mi, že něco takového nesmím už zkoušet, a pochválili mě, že jsem se přiznala. A pak si zapálili cigáro.

Často jsem ale podnikala výpravy po vesnici sama. A tehdy jsem potkala Broňu. Bylo mi asi pět let a jí tak sedm či osm, takže to pro mne byla velká holka. Byla jsem polichocena, že je ochotná si se mnou hrát. Navíc měla skoro vždycky, když jsem za ní přišla, čas. Tahle Broňa vyváděla děsně nebezpečné věci a především mě k nim naváděla. Její oblíbenou zábavou bylo šlohnout doma sirky a pak si s nimi někde hrát. Nejlepší místečko, kde jsme si s nimi hrály, bylo v jednom křoví u cesty. Byl to adrenalin – co když zrovna půjde kolem nějaký dospělák a načapá nás? Občas na nás někdo do křoví houknul, co to tam vyvádíme. „Nic, hrajeme si na domeček.“ Když došly Broniny sirky, byla řada na mě. „Nebuď srab. Kde máte doma sirky? Ve špajzu? Tak se tam zavři a strč si je do kapsy!“ Párkrát mi to skutečně prošlo, pak ale mámě začalo být divné, proč pořád lezu do špajzu a při krádeži mě načapala. Ona měla vůbec čuch na to, když jsem vyváděla něco nekalého. Už nevím, na co jsem se vymluvila, ale neprozradila jsem ani Broňu, ani co vyvádíme ve křoví.

Broňa ale usoudila, že ukradené sirky ještě nejsou dostatečným důkazem toho, že nejsem srab. Přesvědčila mě, že je děsná zábava zazvonit u sousedů a když vyjde jejich asi čtyřletý Péťa, šlehnout ho kopřivami po obličeji. Dodnes nevím, jak je možné, že mě k tomuhle zákeřnému činu přiměla. Dívala se na to s jakýmsi podivným uspokojením pěkně z úkrytu. Rodiče se tentokrát netvářili ani trochu pobaveně. To, že mě někdo navedl, nepovažovali za omluvu. Dali mi pocítit, že to, co jsem udělala, bylo skutečně zlé, a mně to bylo opravdu líto. Nějak mě potrestali a musela jsem se jít omluvit Péťovi, ale kupodivu mi nezakázali se s Broňou kamarádit.

Od té doby jsem se Broně trochu vyhýbala. Ale když jsme se jednou potkaly na návsi u potoka, daly jsme se zase do řeči. Broňa mi namluvila, že prý voda z potoka chutná jako limonáda, ať to vyzkouším. Sice jsem měla jakési neblahé tušení, ale vody jsem se přece jen napila. Nejenže nechutnala jako limča, byla přímo odporná. Aby taky ne, na hladině plavala podivná pěna. Když šel kolem nebohý Péťa, vyzkoušela jsem na něm stejný trik a smála se mu, že mi na to skočil. V noci jsem začala zvracet. Jednou. Podruhé. Potřetí. Zvracela jsem celou noc. Rodiče byli vyděšení a vytáhli ze mne informaci, že jsem pila vodu z potoka. Ráno se dozvěděli od sousedky, že Péťa taky zvracel celou noc… Tentokrát to ale neskončilo jen kázáním rodičů či domácím vězením. Potrestaná jsem byla především obrovským pocitem hanby, že jsem Broně zase naletěla, a ke všemu jsem ublížila někomu dalšímu stejně, jako ona mně. Začala jsem dětským způsobem rozumět tomu, jak snadné je nechat se zmanipulovat.

Tak skončilo moje podivné přátelství s Broňou, holkou, která byla nebezpečná jako sirky ve křoví.

Přečtěte si mé další vzpomínkové články.

Malá, tichá pomsta

 

Táta vlkodlak

 

 

komentářů 6

  • Vendy 12/09/2016 at 19:09

    Páně jo…jak to asi bylo s Broňou dál…připomněla jsi mi vzpomínání Betty MacDonald. Tu nasazovala její starší sestra na různý nebezpečný mise jako ,,zkušebního pilota,,. A pilot končil zaseknutý v potrubí, polámaný po skoku ze střechy a tak…😊

    Odpovědět
    • Ráchel Bícová 13/09/2016 at 07:45

      kdoví 🙂

      Odpovědět
  • Táta vlkodlak – mezi řečí 09/10/2016 at 11:48

    […] Že voda z potoka u nás ve vesnici chutná jako limča. […]

    Odpovědět
  • Neko M.H. 09/10/2016 at 12:22

    Tý jo, to mi připomíná ke kolika ošklivým věcem navedli mě. Ale já už bych se měla stydět, protože doba kdy jsem tohle vyváděla byla docela dlouhá a já nebyla úplně malá. Tak polovinu základní školy jsem tak trochu víc trápila sestru a kdyby jen tu. Vždy mi někdo něco nakukal. Až co mi nejlepší kamarádky ublížily citově fakt moc mi došlo, že nemám být hloupoučká a manipulovatelná a používat vlastní mozek. Ale jak se říká všechno zlé je k něčemu dobré. Hihi

    (neko-m-h.wixsite.com/photojsournal)

    Odpovědět
    • Ráchel Bícová 09/10/2016 at 12:32

      Tak hlavně, že k tomu „osvícení“ došlo 🙂

      Odpovědět
  • Malá, tichá pomsta – mezi řečí 12/12/2016 at 22:34

    […] Holka, která si hrála se sirkami – mezi řečí 11/12/2016 at 13:41 […]

    Odpovědět

přidat komentář