Duchovní typologie

„Les smrdí!“ prohlásil můj syn. „Co to vykládáš, les přece voní!“ oponoval rozhořčeně ten mladší. „Smrdí, je plesnivej!“ „Ne, les voní!“ Hádka to byla nekonečná a neměla jasného vítěze. Jedna věc z ní však vyplynula zcela zřejmě: jejich názor na to, zda les smrdí, nebo voní (k čemuž se já sama přikláním) se nelišil proto, že by snad kluci měli zkušenosti z odlišných lesů. Pobytu v přírodě byli vystaveni přibližně stejnou měrou a vyrostli v jedné rodině. Mají ale odlišnou náturu či odborněji osobnost. Jeden z mých synů jezdí na tábory přesto, že jsou v lese, protože je rád mezi kamarády. Druhý jezdí na tábory, protože jsou v lese, a mám podezření, že kamarády k tomu až tak moc nepotřebuje.

Jistě si v tuto chvíli již vybavujete, jak jste vy sami odlišní od svých sourozenců, případně jak různé jsou vaše děti. Je to fakt, který většina z nás asi bere na vědomí jako určitou danost, na kterou je potřeba si zvyknout. Chápeme, že někdo je více společenský, jiný zase introvert, že někdo rád velké oslavy a jiný zase procházku ve dvou, že jeden raději sladké a druhý zase klobásky, že někdo srší energií a další oplývá trpělivostí. Jako by nám ale často nedocházelo, že naše osobnost se odráží také v tom, jakým způsobem prožíváme svůj duchovní život. A tak se může stát, že určitý způsob zbožnosti (zcela náhodou ten svůj) začneme považovat za duchovnější, než způsob jiný.

Když ale odhlédneme od toho, jací jsme my, jestli nám něco „voní“ či „smrdí“, možná, že s překvapením zjistíme, že nás jiné druhy zbožnosti mohou obohatit. S jakými duchovními typy se tedy můžeme setkat?

Soucitný typ

Dává najevo lásku k Bohu tím, že projevuje lásku bližním, nejlépe praktickým způsobem. Často až hmatatelně cítí Boží soucit s trpícími a rádi se za ně přimlouvají. Většinou ho příliš nezajímá systematická teologie a znervózňují ho „nepraktická“ kázání. Ke své víře přistupuje jednoduše a věří, že by se měla projevovat především činy. Uvaří oběd na sborovou neděli, zametou podlahu v modlitebně, navštíví členy sboru v domě seniorů. Církev by podle něj měla být útočištěm pro potřebné.
Slabou stránkou může být záchranářský komplex, případně očekávání vděčnosti od objektů své péče.

Píseň: „Do tvých starostí, smutků, úzkostí, přišel ten, kdo rád tě má a z nich tě vyprostí.“
Biblický verš: Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení…“ (Jakub 5:27)

Přírodní typ

Nejlépe se soustředí na Boží hlas ve voňavém lese, na louce či u potoka. Bůh mu připadá mnohem blíže pod širým nebem než pod střechou kostela. V dokonalosti přírody spatřuje dokonalost Boží a stojí v úžasu nad Jeho stvořením. Může mít problém poslouchat kázání a teologická literatura mu většinou nic neříká. Mezi přírodními typy je převaha introvertů. Boha vnímá jako Stvořitele. Církev by nás podle něj měla přivádět k úžasu nad Božím dílem. Slabým místem může být oddělenost od církve a sklon začít více uctívat stvoření, než Stvořitele.

Píseň: „Podívej se na louky, jak tam kvetou blatouchy a pomněnky támhle opodál. Tuhle krásu z milosti, všechněm lidem k radosti, Pán Bůh ze své velké lásky dal.“
Verš: Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. (Římanům 1,20)

Rozumový typ

Potřebuje víru pochopit. Při čtení Písma se soustředí na to, aby něčemu novému porozuměl. Přátelé mu říkají „chodící konkordance“. Nedokáže vnímat Boží blízkost, když není zaujata jeho mysl. Rád diskutuje o křesťanském učení, zajímá ho pravda a důkazy. Má potřebu ve své víře odstranit jakoukoliv nejasnost. Ježíš vidí jako skvělého učitele. Církev by mu podle něj měla poskytovat intelektuální výzvu. Slabinou může být zbytečné vyhledávání sporů a upřednostňování vědění před osobním vztahem s Bohem.

Píseň: „Přemýšlím nad obětí tvou, Ježíši…“
Verš: Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. (Lukáš 24,45)

Intuitivní typ

Oslovují ho proroctví a vidění. Díky své představivosti v Písmu objevuje myšlenky, které nejsou na první pohled zřejmé. Je pružný ve svých názorech, snadno improvizuje a nenechává se svázat očekáváním okolí. Dokáže vycítit v druhých jejich potenciál a Boží jednání vidí v tom, když se mu daří propojovat lidi. Mívá velké vize a vidí nové možnosti. Církev vidí jako místo, kde k nám Bůh chce mluvit nové věci. Jeho slabou stránkou je nestálost a nepraktičnost a nezakotvenost v Písmu.
Píseň: „Duchu svatý, přijď, ó, přijď sem k nám. Přijď a dotýkej se nás, my Tě voláme: Přijď víc!“
Verš: Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší. (1. Samuelova 3,9)

Dogmatický typ

Vidí Boha jako toho, kdo nám jasně zjevuje svou vůli. Svou identitu zakládá na dogmatech, která mu poskytují potřebnou jistotu a emocionální oporu. Záleží mu na tom, aby poznal pravdu, a aby ji poznali všichni kolem něj. Umí dobře formulovat učení a je jeho strážcem. Církev by podle něj měla být místem, kde bude v bezpečí před falešným učením. Slabinou bývá netolerantnost k jiným pohledům, mívá předem vymezený názor a myšlení „my vs. oni“.

Píseň: „Hrad přepevný je Pán Bůh náš, zbroj výborná i síla; onť nás chrání když satanáš své proti nám vysílá.“
Verš: Kdo zachází dál a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v jeho učení, má i Otce i Syna. Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho; kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích. (2. Janův list 9–11)

Poustevnický typ

Rád se odděluje od světa a tráví hodně času o samotě, kde si připadá Bohu nejblíž. Potřebuje ve svém životě řád a strukturu. Jsou mu nepříjemné příliš hlasité bohoslužby. Zkoumá sám sebe, věnuje hodně času půstu a upřednostňuje jednoduchý život. Církev by podle něj měla být raději chudá a být hradbou proti materialismu. Slabinou touhy po samotě je oddělenost od druhých lidí a reálného života. Tento typ také může mít sklon k tomu snažit se Bohu zalíbit svými zásluhami.

Píseň: Ztišením se sluší Tebe chválit, ztišením se sluší Tebe chválit, Bože na Siónu, k Tobě přicházím…
Verš: Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel. A kázal: „Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi.“ (Marek 1, 6-7)

Liturgický typ

V předvídatelné liturgii, rituálech a tradici vidí Boží stálost a neměnnost. Boží blízkost prožívá ve společně odříkávaných modlitbách, rozpoznává Boží pravdy v symbolech. Je mu blízká myšlenka určitého tajemství, nepotřebuje nutně znát všechny odpovědi. Patří k těm, co nikdy nevynechají nedělní návštěvu bohoslužeb. Je přesvědčen, že individualismus je ohrožením církve. Církev vidí jako místo, kde má prostor projevit svou loajalitu a zodpovědnost. Slabinou může být rigidita a neochota ke změně. Může také ustrnout na opakování obřadů, aniž by budoval osobní vztah s Bohem.

Píseň: „Svatý, svatý, třikrát svatý zástupů všech Pán…“
Verš: Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb,vzdal díky, lámal jej a řekl: „ Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku….“ (1. Korintským 11,23n)

Svobodomyslný

Vidí Boha jako toho, kdo ho provází na cestě. Prožívá důležitost neustálého hledání jádra věci, díky tomu je ochotný naslouchat jiným názorům. Potřebuje se cítit svobodný, baví ho objevovat nové způsoby zbožnosti, ale u žádného nezůstane příliš dlouho. Žije přítomností, mívá otevřené srdce pro křesťany z jiných církví. Klade důraz na Boží milost, velikost a lásku. Církev vidí jako množinu všech, co znají Ježíše, bez ohledu na denominační příslušnost. Slabinou bývá impulsivnost a neochota se podřídit autoritě.

Píseň: „Mou cestu v rukou máš, jdu s důvěrou, neselže láska tvá, jdu s důvěrou…“
Verš: Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. (Jan 3,8)

Aktivistický typ

Záleží mu na tom, aby se děla Boží vůle na zemi a viditelně se šířilo Boží království. Je Bohu blízko, když se modlí za proměnu společnosti. Bývá to schopný apologeta. Je netrpělivý, když má dojem, že se o věcech v církvi jen mluví, ale nic se nedělá. Nebojí se jít do konfrontace, když má dojem, že se děje nějaká nespravedlnost. Záleží mu na trpících, ale na rozdíl od soucitného typu se více angažuje v šíření povědomí o sociálních otázkách, než v přímé péči. Církev by se podle něj měla angažovat v široké společnosti a být advokátem chudých. Slabinou může být nedostatek důrazu na osobní svatost a odsuzování těch, co podle něj „nic nedělají“.

Píseň: „Bůh je síla má i vojska mého, on působí volnou cestu mou…“
Verš: Utištěným dopomáhá k právu, hladovým chléb dává. Hospodin osvobozuje vězně. Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin sehnuté napřimuje, Hospodin miluje spravedlivé. Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova, ujímá se sirotka i vdovy. (Žalm 144,7-9)

Komunitní typ

Krista spatřuje v Jeho těle. Cení si solidarity a pospolitosti. Prožívá Boží lásku skrze společenství, může toužit i po společném životě v komuně. Je ochotní sdílet s druhými svůj čas, peníze, radosti a starosti. Ve sboru organizuje společné akce, má rád návštěvy a je pohostinný. Záleží mu na dobrých vztazích a dělá první krok ke smíření. Boha vnímá jako milujícího Otce. Církev vidí jako svou širší rodinu. Slabou stránkou bývá závislost na ostatních a určitá naivita.

Píseň: „Spoj nás v jedno Pane, spoj nás v jedno poutem, jež nemůže být zlámáno.“
Verš: Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně!(Žalm 133,1)

Emotivní typ

Boží přítomnost zažívá při chvalách a uctívání, které obvykle upřednostňuje před kázáním. Pokud v něm kázání nevzbuzuje emoce, není pro něj důvěryhodné. Má víru v to, že Bůh bude jednat právě tady a teď. Boží moc zakouší ve chvílích, kdy jsou zasaženy jeho emoce. Ve své zbožnosti se soustředí na intimitu ve vztahu s Bohem. Církev vidí jako místo, kde by měl být Bůh oslavován. Slabou stránkou může být zaměňování hlasu svého nitra za Boží hlas a to, že se nechává příliš ovlivnit atmosférou.

Píseň: „Zpívat píseň lásky smím svému Pánu, svému Králi…. ve ztišení, blízko ti být ve tvém náručí…“
Verš: Hospodina miluji, on slyší můj hlas, moje prosby, sklonil ke mně ucho. Po všechny své dny k němu chci volat.

Závěrem

Všimla jsem si během let, že jakoby jednotlivé církevní denominace přitahovaly určité duchovní typy, kterým vyhovují určité projevy zbožnosti. Před lety můj muž prodával knihy na sjezdu katolické mládeže a vrátil se nadšený. „Tam byl takový klid! Přestože tam bylo několik tisíc lidí, tak se všichni usmívali, byli laskaví, nebyl tam žádný chaos a napětí…“ Krátce na to mi jedna řádová sestra zapůjčila svou metodiku pro mladší školáky. Její učební plán byl plný klidných činností, ztišení a kontemplativních modliteb. Souvislost nešlo nevidět.

Tyto dvě zkušenosti mě velmi inspirovaly a byla jsem pak mile překvapená, jak nadšeně reagovaly děti na mé modlitební skupince, když jsem začala zařazovat jiné typy modliteb, než na jaké byly do té doby zvyklé. Zvlášť v některých z nich začalo cosi silně rezonovat. Uvědomila jsem si, jak snadno limitujeme druhé tím, že jim předkládáme pouze ten způsob zbožnosti, který je vlastní nám samotným.

Uvedené duchovní typy samozřejmě nejsou škatulky, do kterých bychom se měli za každou cenu napasovat, natož se do nich snažit roztřídit ostatní křesťany. Navíc zcela jistě není mnou uvedený seznam vyčerpávající. Většina z nás se ale ve dvou až třech z uvedených charakteristik našla – ty nám nejvíce voní. Pak jsme v seznamu objevili několik typů, ke kterým máme neutrální vztah. A konečně zhruba u dvou typů se nám ježí chlupy a kdyby to nebylo neslušné, řekli bychom, že nám takoví lidé smrdí.

Nejedno rozdělení vzniká tam, kde nedokážeme přijmout, že naše jinakost je prospěšná a důležitá pro církev, a že to, že ten druhý prožívá svůj vztah s Bohem jinak, u něho neukazuje na nějakou menší duchovnost. Pokud žijeme v přesvědčení, že naše zbožnost je ta „pravá“, nejen, že se tak zbytečně ochuzujeme o jiná vyjádření a prožívání víry, ale především dáváme najevo neúctu jak svým bratrům a sestrám, tak i Bohu, který je stvořil.

Článek vyšel původně v časopisu Život víry 10/2016. Inspirováno žel již vyprodanou knihou od Garyho Thomase Posvátné stezky.

 

komentářů 6

  • tomas 09/04/2017 at 01:44

    Díky za text, Rachel,
    našel jsem se, truchlivé čtení, leč mám naději do let, kdy na tom můžu makat,
    soucitný, svobodomyslný, komunitní převažuje
    prostě sangvinik:)
    Tom

    Odpovědět
    • Ráchel Bícová 09/04/2017 at 08:22

      Jéje, pročpak truchlivé, vždyť je fajn, že nás Pán Bůh stvořil každého jinak 🙂

      Odpovědět
  • Big man 10/06/2017 at 19:35

    „Slabým místem může být oddělenost od církve.“ No nedajte sa vysmiat. Dnes kto veri este cirkvi, musi byt asi slepy, hluchy. Kolko krvi sa prelilalo v mene „boha“ v historii a ano, moze zato krestanska cirkev. A btw, robi sa to dodnes, ked politicky predstavitelia idu do vojny a dovolia si spomenut boha. Clovek moze blizko boha aj bez tejto pochybnej organizacie alebo skatulkovania sa do nejakeho nabozenstva vseobecne. A verim tomu, ze bude na tom lepsie, ked sa nebude spajat s nikym.

    Odpovědět
    • Ráchel Bícová 10/06/2017 at 21:25

      Nevím, jakou máte s církví osobní zkušenost, píšete dost obecně. Já jsem v církvi našla v mnoha situacích oporu, přátelství a povzbuzení v duchovním životě. Více o tom píši v tomto článku: http://blog.rachelbicova.cz/co-se-ucim-v-cirkvi/

      Odpovědět
  • IVONA 05/11/2017 at 18:49

    jéééé 🙂 , bomba článek! Také jsem sebe i své kámoše našla hned v několika typech … Moc milý článek, krásně sestavené, i ty verše – opravdu zapadají k mým různým kamarádům. Velmi krásný, milý článek!

    Odpovědět
    • Ráchel Bícová 05/11/2017 at 21:36

      Je prima, že nejsme všichni podle jedné šablony, viď 🙂

      Odpovědět

přidat komentář