Co je prioritou vzdělávání?

V poslední době jsem na internetu narazila na několik diskusí a úvah na téma priority, cíle či smysl vzdělávání. A včera jsem jednu absolvovala v přímém přenosu. Na kurzu Kritické myšlení a globální témata, jehož jsem v současnosti frekventantem, jsme dostali za úkol ve skupinách seřadit priority ve vzdělávání. A jak už to tak u takových diskusí bývá, vyrojilo se více dotazů, než odpovědí.

„Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání.“ Mark Twain

Zatímco na tom, že vyřadíme „připravit studenty na další studium“ jsme se shodli hned, seřadit ostatní priority už zdaleka nebylo tak jednoduché. Je potřeba, aby na vrcholu bylo spíše „zajistit, aby se studenti cítili dobře a bezpečně, zažívali prostředí vzájemné důvěry“, nebo „rozvinout u studentů schopnost nezávisle myslet, argumentovat a rozhodovat se?“ Je potřeba zaměřovat se, abychom „zajistili, aby studenty výuka bavila, nabízela dostatek smysluplných podnětů“, nebo je důležité spíše „vést studenty k odpovědnosti, toleranci a demokracii“? A jak spolu co souvisí?

Není tomu například tak, že pokud budu u studentů „rozvíjet dovednosti, které jim umožní uplatnit svůj potenciál a  najít své místo ve společnosti„, bude platit i to, že jsem pomohla studentům „naučit se více o sobě a vztahu k ostatním lidem“? A pokud jim pomohu „rozvíjet dovednosti, které jim možní aktivně se podílet a ovlivňovat dění ve svém okolí i ve světě“, nebudou z nich zároveň těmi, kdo „našli svoje místo ve společnosti“?

A co další priorita – „poskytnout studentům široký obecný přehled„? Co to vlastně ten „široký obecný přehled“ je? Nezpůsobuje naše snaha docílit tohoto přehledu, že pro širokost není čas na hloubku? Nedocílíme pak toho, že studenti kloužou po povrchu a nikdy nezažijí ten pocit uspokojení, že něčemu opravdu pořádně přišli na kloub?

Další otázkou je, zda jsou priority vzdělávání nějak odlišné, mluvíme-li o prvním, druhém či třetím stupni? Je pocit bezpečí ve škole důležitý jen pro první stupeň, nebo studenta zásadně ovlivňuje i ve vyšších vzdělávacích stupních?

Je potřeba se více zaměřovat na vnitřní blaho a štěstí dítěte, nebo na to,  aby bylo toto dítě schopné ovlivňovat své okolí? Skutečně stojí naše volba tak, jak vyjádřil jeden kolega, tedy „raději vychovám jednoho spokojeného, vyrovnaného metaře, než deset uštvaných manažerů“? Může být metař skutečně spokojen, pokud v něm dřímá nevyužitý potenciál manažera? A je manažer automaticky nespokojený chudák?

Je prioritou ve vzdělávání jeho CÍL, nebo METODA, kterou zvolíme? A jde vůbec jedno od druhého oddělit? Lze vznešeného cíle dosáhnout špatnými metodami? Jsou vznešené metody k něčemu, pokud nemáme jasno, jaký je vlastně cíl? Výsledkem diskuse pro mne bylo utvrzení se v poznání, že jedno bez druhého nefunguje.

Často v dnešní době slýchám, že potřeba připravovat studenty na měnící se svět. Myslím si ale, že ve skutečnosti to není nic až tak nového – naučit se myslet, dávat věci do souvislosti a najít své místo ve světě, to vše v bezpečném prostředí, kde se z chyb nedělá tragédie, ale naopak se využívají k dalšímu růstu, podle mne fungovalo a bude fungovat vždy.

„Cílem vzdělání a moudrosti je, aby člověk viděl před sebou jasnou cestu života, po ní opatrně vykračoval, pamatoval na minulost, znal přítomnost a předvídal budoucnost.“ J. A. Komenský

komentáře 4

přidat komentář