Babiččin taburet

Kdysi jsme někde četli reklamu „Nábytek s příběhem“. Můj tehdy asi jedenáctiletý syn dostal záchvat smíchu. „Jak jako, s příběhem? To na něj píšou nějaký příběhy, nebo co?“ Měl pravdu – byl to vlastně docela otřepaný reklamní tah. Byly to všechno nové kousky, které přece na svůj příběh teprve čekají. Ale kousek nábytku, o kterém je řeč v tomhle článku, ten příběh opravdu má…

Moje francouzská babička neměla obývák. Měla salón. Byl to fakt parádní pokoj, plný starožitného nábytku, porcelánových serepetiček, deček a podobně. K tomu zeleně čalouněná sedačka a křesla z 50. let a – taburet. Ne, není to žádné štokrle, jak tomu vytrvale říká můj muž. Každý přece ví, že štokrle není polstrované!

Babička se vždycky usadila v křesle, koukala na televizi a nohy si dala právě na tehle červený taburet. Někdy mě nechala, abych se vmáčkla do křesla vedle ní – byla drobná, takže když jsem byla malá, tak jsme se tam spolu vešly. A já se pak snažila natáhnout si nohy vedle jejích právě na taburet… My doma žádný neměli a mně to připadalo jako taková nedostižná vychytávka 🙂

Taburet jsem po letech zdědila. Bydlel se mnou do mých osmnácti let. Tou dobou už nebyl zrovna nový, ale vypadal stále dobře. Nicméně neustálé používání, dalších dvacet pět let a tři děti… a vypadal takhle. Prosezený, roztrhaný, špinavý… zkrátka chudáček.

A tak jsem se rozhodla, že je na čase mu nechat spravit fazónu. Taburet putoval do Oživeno. Je to nový projekt komunity Bétel, o které jste se mohli už na blogu dočíst dříve. V Bételu se závislí lidé v bezpečném prostředí učí zdavému životnímu stylu. Součástí toho je práce v sociálním podnikání – stěhování a opravy nábytku nyní nově také čalounění. Takže jsem si vybrala látku – moje děti jsou konzervativní a chtěly, aby to bylo zase něco do červena – a čekala na výsledek.

Podle fotek to byla opravdu práce. Molitanová výplň zpuchřelá, dřevo flekaté… uvnitř vypadal ještě strašidelněji. A tak dostal taburet nejen novou látku, ale také polstrování a ošetření dřeva.

Výsledek mě potěšil. Taburet je jako nový – a přece je to stále on. Zmínila jsem se o něm mámě, když jsme spolu telefonovaly. Do telefonu se rozzářila a začala vzpomínat, jak už ho kdysi nechala přečalounit babička a jak z toho měla tehdy radost, jak mu to v salónu sluší. A prý ať pošlu fotky. Tak tady je máš, mami. Zase mu to sluší.

žádné komentáře

přidat komentář



This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.