9 věcí, které dělám pro mír v duši

Dnes, tedy 21. září, je Mezinárodní den míru. Poprvé se tento den slavil v roce 1981. Upřímně – neumím zařídit světový mír. Ale naučila jsem se, že mohu udělat něco pro to, abych měla mír v duši. V Bibli se píše, že máme o pokoj skutečně usilovat:

„Ať odmítá zlo a koná dobro, usiluje o pokoj a nechá se jím vést.“ (1. Petrův 3,11)

A řekla bych, že když prožívám pokoj, může se pak šířit přinejmenším do mého bezprostředního okolí…

Odpouštím

O odpuštění panuje řada mýtů. Ale pro odpuštění není nutné vše zapomenout, není potřeba s ním čekat, až se ten druhý omluví a ani jím nedáváme najevo, že se nic nestalo. Odpuštění je proces, ke kterému se rozhodujeme pro sebe a svoje dobro – protože nechceme dál nést bolest, kterou nám ten druhý způsobil. Je to jako byste trápení (od)pustili po vodě, která ho odplaví. Odpuštění přináší uzdravení a klid do naší duše.

Neřeším, co si o mě druzí myslí

Je pro mne důležitá zpětná vazba od mých blízkých. Ale pokud si o mně někdo dělá úsudek, aniž by mě ve skutečnosti znal, je to v zásadě jeho problém, nikoliv můj. Naučila jsem se, že nemohu být každému sympatická a to je v pořádku. A když se nenechám ovládat očekáváními druhých lidí, která stejně nemohu naplnit. Moje duše je volná jako pták.

Nechám být to, co nemohu mít pod kontrolou

Na všechno ve svém životě nemáme ovladač. Jsou věci, které neovlivním – protože závisí na okolnostech či na druhých lidech. Učím se je nechat být, pustit je, netrápit se jimi. A důvěřovat Bohu, který má na rozdíl ode mne pod kontrolou celý svět.

Jdu ven

Aspoň na chvíli, třeba do blízkého lesa se psem. Při chůzi si čistím hlavu, dýchám, koukám do sluníčka, nasávám vůně, poslouchám, přemítám…

Neztrácím čas s lidmi, kteří mi ubližují

Bývaly doby, kdy jsem se snažila za každou cenu dohodnout, i když to nikam nevedlo. Nechávala jsem si ubližovat v domnění, že to přece není možné, aby ten druhý nepochopil, že to nemá dělat. Už to nedělám a mám klid.

Dělám věci, které mi přináší radost

Uvážu si kytku nebo věnec na dveře. Čtu si na lavičce. Jedu na výlet. Jdu do kavárny – sama nebo s někým milým. Udělám výzdobu na svatbu. Kouknu se na dobrý film. Nepřistupuji na to, že by na takové věci „nebyl čas“ – dělám věci, malé i větší, které mne těší.

Jsem vděčná

Jsou samozřejmě chvíle, kdy věci nevychází tak, jak bych ráda, nebo mě naštve či zklame něčí chování. Pomáhá mi říct si „No co, jsou horší věci na světě“. A pak přemýšlím, za co v dané situaci mohu být vděčná. Doma tomu říkáme princip „aspoň“. Zase jsme zabloudili v autě, i když máme navigaci? Aspoň si to tu prohlídneme. Spálila jsem bábovku? Aspoň, že máme doma čokoládu. Někdo se ke mně zachoval podle? Aspoň teď vím, co je zač.

Sdílím svůj život

Nežiji na pustém ostrově. Sdílím svůj život s blízkými – s rodinou, přáteli. A ne, nemyslím tím sdílení na facebooku. Myslím tím reálnou konverzaci o tom, jak se mi daří, čím žiju, co mne trápí a těší. Jsem v tomto směru otevřená a nehraji si na něco, co nejsem. Duši to přináší klid, protože nemusím mít obavy, že někdo odhalí, jak na tom ve skutečnosti jsem jsem.

Modlím se

Modlitba není nic složitého. Nemusíte se učit zpaměti nějaké básničky nebo mít určitý postoj těla. Modlitba je rozhovorem, ve kterém mluvíme i nasloucháme. Může být dlouhá a soustředěná, nebo také rychlá a jednoduchá. Můžu křičet, můžu šeptat, můžu mlčet. V modlitbě svěřuji své radosti, starosti a vůbec svoje bytí do rukou Nejvyššího.

Hospodin dává svému lidu sílu,
Hospodin svému lidu žehná pokojem.

Žalm 29,11

Co funguje vám? Jak hledáte mír pro svou duši?

 

žádné komentáře

přidat komentář



This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.