9 mýtů o sexuálním násilí

Kolem sexuálního násilí panuje řada mýtů. Řada z nich podsouvá myšlenku, že si oběť za napadení může sama. Pojďme se na ně podívat blíže.

1. Spousta obvinění o sexuálním napadení je vymyšle

Tento mýtus je asi nejrozšířenější. Ve skutečnosti se odhady toho, kolik nahlášení o sexuálním napadení je vymyšlená, pohybují mezi 2 – 8 %. I kdyby bylo toto procento 10%, stále to znamená, že 90% těch, kdo nahlásí sexuální napadení, mluví pravdu.

2. Oběť musí říci „ne“, jinak to není napadení

To, že oběť neřekne jednoznačné ne, ještě neznamená, že dává souhlas. Je řada situací, kdy se oběť může obávat říci „přestaň“. Většinou je to proto, že je útočník někoho, koho znají a kdo má nad nimi převahu – ať už fyzickou nebo jsou vůči nim v pozici moci.“

3. Oběť se má aktivně bránit

Většina lidí má představu, že jediná logická reakce na napadení je únik nebo útok. Řada lidí ale reaguje tzv. zamrznutím, kdy člověk není schopen žádné reakce – mozek se nastaví na do modu přežití a tělo se  následkem toho znehybní. Řada obětí si to pak zpětně vyčítá, ale není to něco co mohou ve chvíli napadení vůlí ovlivnit.

4. Sexuální násilníci jsou oběti neznámí lidé

Představa sexuálního násilníka jako úchyla v parku je velice rozšířená. Většina obětí ale ty, kteří je napadli, dobře znají. Podle výzkumů je tomu tak v 85 – 90 % případů. Bývají to partneři, expartneři, známí či kolegové z práce. K sexuálnímu násilí může dojít i v manželství. A co se týče nebezpečných temných parků a zákoutí – naprostá většina napadení se odehraje u někoho doma (u oběti či násilníka), případně například na pracovišti, v každém případě někde, kde se oběť cítí bezpečně.

5. Pokud měla žena orgasmus, nejednalo se o znásilnění

Naše těla reagují na sexuální aktivitu dokonce i v případě, že si styk nepřejeme. Orgasmus při znásilnění není výrazem potěšení, je to jen fyzická reakce podobně, jako pocení či zvýšený adrenalin.

6. Určitě měla na sobě něco provokativního

Podle výzkumů si většina násilníků ani nepamatuje, co měla oběť na sobě. Navíc 60-75% všech znásilnění je předem promyšlená, nejedná se tedy o nějaký náhlý popud.

Bylo by svým způsobem snazší se vyrovnat s existencí sexuálního násilí, kdyby se jednalo jenom krásných, provokativně oblečených žen, které se „za to vlastně můžou samy“. Ve skutečnosti jsou obětmi ženy i muži – bez ohledu na věk a vzhled a na to, co mají na sobě.

Před časem proběhla v Kansasu výstava s názvem „Co jsi měl/a na sobě?“, která na tento mýtus upozorňuje osmnácti příběhy o znásilnění, které doprovází oblečení, které měla oběť při napadení na sobě.

Samozřejmě bez ohledu na to, co měla žena na sobě, je útočník zcela zodpovědný za své chování a žena nemá být obviňována za to, co se jí stalo.

z výstavy „Co jsi měl/a na sobě?“

7. Muži nemohou být sexuálně napadeni

To je naprostý nesmysl. Je ovšem pravdou, že muži mnohem méně často napadení nahlásí. Zhruba 1,5% mužů zažilo někdy znásilnění.

8. Pokud si oběť nepamatuje detaily, asi lže

Ve skutečnosti je to stejné, jako u jiných traumat – lidé reagují odlišně.  Někteří si pamatují ty nejmenší detaily, ale jiní mají tzv. okno. Někteří lidé si pamatují jen záblesky událostí nebo si je pamatují ve špatném pořadí. Některé oběti se apaticky stáhnou do sebe, jiné jsou plné hněvu, další se chovají tzv. hystericky. Trauma každou oběť postihuje jiným způsobem – neexistuje jediný správný způsob reakce.

9. Měla to hned nahlásit

Důvodů, proč ženy nenahlásí sexuální napadení policii je celá řada. Mluvit o napadení není nic jednoduchého. Oběti cítí velký stud a chtějí na vše hlavně rychle zapomenout. Velmi často se bojí, že jim nikdo neuvěří nebo že budou obviněny z toho, že si za napadení mohou samy. Obávají se také, že budou trauma při vyšetřování a případném soudu prožívat stále znovu.

Co dělat, když někdo blízký zažije sexuální napadení?

A na závěr pár tipů, jak pomoci oběti sexuálního napadení.

  • Neptejte se např.: „Co jsi měla na sobě?“ „Proč jsi tam chodila?“ a podobně. Ačkoliv to tak třeba nemyslíte, dáváte tím oběti najevo, že si za napadení může sama. Místo toho řekněte: „Není to tvoje chyba.“
  • Nevyžadujte detaily, nechte oběť, aby mohla sama rozhodnout, co vám řekne.
  • Poskytněte čas a buďte trpělivý. Nečekejte, že se oběť rychle oklepe a zapomene.
  • Věřte oběti a také jí to řekněte. „Věřím ti.“
  • Dejte oběti najevo, že není sama. „Nejsi na to sama. Čím ti můžu pomoct?“
  • Snažte se ulevit oběti, jak to jde. Pomozte jí v zajištění praktických záležitostí.
  • Respektuje soukromí. Nevykládejte druhým, s čím se vám oběť svěřila.
  • Pomozte oběti vyhledat odbornou pomoc, například v Bílém kruhu bezpečí.

Prožila jste sexuální napadení a chcete o tom s někým mluvit?

Poskytuji terapii a podpůrné provázení pro lidi, kteří prošli traumatem. NAPIŠTE MI a domluvíme si setkání.

komentáře 2

přidat komentář



This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.