9 nejčastějších mýtů o odpuštění

Rembrandt: Návrat marnotratného syna, 1662

Potřeba odpuštění nás provází celý život – ať už, že o něj prosíme, nebo že se pro něj rozhodujeme. V tomto článku se budu zabývat tím druhým případem, tedy potřebou odpustit druhému člověku.

Ať už se jednalo o malé prohřešky, nebo skutečně závažná provinění, každý z nás někdy zažil, že mu někdo ublížil. Stáli jsme tak před rozhodnutím, zda budeme vůči druhému v sobě držet hořkost, nebo zda dotyčnému odpustíme. Samozřejmě snáze se odpouští, že nám někdo stoupl na nohu (v takových případech mluvíme většinou spíše o „prominutí“), než že nás kdosi například podvedl.

V Nové zákoně ohledně odpuštění mj. čteme:

Odpustíte-li totiž lidem jejich prohřešky, odpustí také váš nebeský Otec vám. Ale když lidem jejich prohřešky neodpustíte, neodpustí ani váš Otec vaše prohřešky vám. (Matouš 6,14-15)

Dá se to také otočit – právě to, že jsme si vědomi potřeby odpuštění a toho, že nám bylo mnohé odpuštěno, nám dává sílu odpustit, pokud se někdo proviní proti nám.

Odpuštění je velké téma, které je pro lidi natolik důležité a živé, že se odrazilo i v umění. Ať už je to malířství – jako například Rembrantův obraz Návrat marnotratného syna, v literatuře – Bratři Karamazovi, Jana Eyrová či Letopisy Narnie, nebo ve filmu – Příběh Alvina Staight, Nezlomný nebo Marvinův pokoj.

Většina lidí chápe, že odpustit je něco dobrého, pozitivního, osvobozujícího. Ovšem zároveň ohledně odpuštění panuje řada mylných představ.

Toto jsou ty nejčastější, se kterými se (nejen) ve své pastorační praxi setkávám.

1. Odpustit můžu až poté, co překonám negativní emoce

K tomu, abychom byli schopní odpustit, je potřeba si připustit, že negativní emoce máme. Že cítíme vztek, že jsme zranění, že prožíváme zármutek – to vše proto, že nám někdo ublížil. Setkala jsem se v životě s lidmi, kteří popírali, že by kdy byli naštvaní či ublížení. Popírání emocí ale jistě není cesta k tomu, abychom byli schopni odpustit, místo toho se vztek nejspíše projeví pasivní agresí.

Na druhou stranu, i když v nás emoce ještě bouří, můžeme druhému člověku odpustit. Je to totiž právě odpuštění, co nám pomáhá se s těmito emocemi vypořádat.

2. Pokud odpustím, musím také zapomenout

Nevím, jak vy, ale já na rozdíl od Mužů v černém nevlastním neuralyzér, abych byla schopná vymazat vzpomínky. Zvláště ty vzpomínky, které souvisí s nějakým zraněním, se jen tak nevypaří – ani když odpustíme. Díky odpuštění však vzpomínky již nemají tu moc nás paralyzovat.

Písmo nás neučí, že by odpuštění znamenalo automatické zapomenutí. Setkala jsem se s názorem, že protože máme odpouštět tak, jako Bůh odpouští nám, znamená to, že jsme povinni zapomenout. Tento názor se opírá o biblický verš:

„Tehdy se slituji nad jejich vinami a na jejich hříchy nevzpomenu nikdy víc.“ (Židům 8,12)

Ovšem Bůh tím neříká, že Jeho paměť bude vymazána, ale že se rozhoduje, že už nám nebude naše provinění vyčítat.

Další věc je, že některým lidem bylo ublíženo opravdu hluboce a byli tím traumatizováni. Klást na někoho takového nárok, že musí své vzpomínky vymazat ze své mysli, je necitelné a vede to k prohloubení jeho traumatu. A navíc – zapomenout na to, že nás někdo podvedl nebo nás zneužíval, je velice nebezpečné.

3. Stačí se pro odpuštění rozhodnout

Ve skutečnosti je odpuštění, zvláště jedná-li se o něco vážnějšího, nejen otázkou jednoho rozhodnutí, ale také procesem. Všichni bychom si přáli, aby bylo odpuštění snadné a rychlé, ale není tomu vždy tak. Prvotní rozhodnutí pro odpuštění je základním krokem, ale nekončí to jím, jde spíš o sérii takových rozhodnutí.

4. Odpustit lze jen tehdy, když se ten druhý omluví

Omluvy se od druhého člověka nemusíme nikdy dočkat, přesto mu můžeme odpustit. Odpouštíme druhým, protože víme, že je to pro nás důležité a dobré, bez ohledu na to, zda ten druhý o naše odpuštění stojí nebo si ho zaslouží.

Pokud podmiňujeme odpuštění tím, že se ten, kdo nám ublížil, omluví či nějak změní své chování, dáváme mu toto odpuštění do rukou, místo abychom ho měli sami pod kontrolou.

5. Když odpustím, už nebudu prožívat negativní emoce

Časem mohou negativní emoce odeznít či ztratit svou naléhavost. Ale většinou nezmizí hned poté, co odpustíme. Zároveň právě odpuštění je cestou k postupnému uzdravení emocí.

6. Odpuštění a smíření je to samé

Odpuštění a smíření jsou dvě různé věci. Zatímco odpustit můžeme bez ohledu na to, zda se nám ten druhý omluvil a změnil své jednání vůči nám, ke smíření je nutná upřímná snaha z obou stran. Smíření znamená obnovu vztahu s daným člověkem, a ta není možná, pokud například ten, kdo se provinil, trvá na tom, že o nic nešlo.

Pokud ten, kdo vám ublížil, nejeví známky skutečného pokání a neprokázal, že mu můžete znovu věřit, může být pro vás snaha o smíření dokonce nebezpečná. Budete jen brzy znovu prožívat stejné trápení.

Odpuštění je tedy předpokladem případného smíření, nikoliv však jeho zárukou.

7. Odpustit znamená nechat si všechno líbit

Někteří lidé mají strach odpustit, protože nechtějí, aby s nimi někdo znovu jednal jako s kusem hadru. Odpustit však neznamená, že se znovu a znovu budeme vystavovat jednání někoho, kdo nám neustále ubližuje. Odpuštění znamená, že v sobě nemusíme chovat hořkost, ale nevylučuje, že se dokážeme chránit.

8. Odpustit znamená už nikdy nezmínit, co se stalo

Odpustíme-li, neměli bychom tomu druhému neustále vyčítat to, čím se na nás provinil.

Zároveň, pokud stojíme o smíření, je někdy potřeba otevřít dialog o bolesti, kterou dotyčný způsobil. Takový rozhovor však nemá za cíl se za každou cenu zaobírat hříchy minulosti, ale místo toho dát tomu, kdo se provinil, šanci nahlédnout své špatné chování, aby mohl spolupracovat na obnovení narušeného vztahu.

9. Když odpustím, dávám tím najevo, že se nic špatného nestalo

Odpuštění nijak nezmenšuje závažnost daného provinění. Pokud by se nic špatného nestalo, tak by přece nebylo co odpouštět. Tím, že odpustíte, nijak neříkáte, že je vše v pořádku. Nemusíte říkat „dobrý, nic se nestalo“, pokud vám někdo ublížil. Přesto můžete odpustit.

Závěrem

Odpuštění není emoce, ale proces, který začíná rozhodnutím odpustit. Je nutným předpokladem k uzdravení vnitřního zranění, ke kterému došlo, když nám někdo ublížil. To, že odpustíme, ale neznamená, že druhá strana nemusí nést následky svého chování (např. potrestání soudem apod.).

Tam, kde je to možné, může odpuštění vést také ke smíření. Zatímco ale odpuštění není závislé na tom, jak se chová druhá strana, smíření s tím velmi souvisí.

K odpuštění se rozhodujeme pro sebe a svoje dobro – protože nechceme dál nést břemeno hořkosti, které nás může zničit. Opustit znamená „pustit od sebe“, tedy osvobodit se.

„Jde o rozhodnutí již dál netrpět, nevyžívat se v nenávisti a tobě, zdát se touhy nadále zraňovat druhé a zároveň se také vzdát touhy zraňovat sebe pro to, co se odehrálo v minulosti.“

(Jaro Křivohlavý, O odpouštění)

Chcete vědět víc?

Kateřina Lachmanová: Vězení s klíčem uvnitř

„Existuje dvojí typ duchovní nesvobody, s níž měl i má osobní zkušenost každý obyvatel planety Země. Jedná se o vězení neodpuštění a vězení samospra-vedlnosti.

Jsou to dvě zcela opačné situace. V prvním případě někdo člověku ublížil, a on neumí říci odpouštím, v druhém případě se on sám provinil, a nedokáže poprosit o odpuštění. O možných příčinách takového stavu, těžkostech s tím spojených, ale hlavně o cestě ven je tato knížka.“ (autorka)

Kateřina Lachmanová vystudovala teologii a psychologii. Od roku 2005 pracuje v Pastoračním středisku při Arcibiskupství pražském, věnuje se pastoračně psychologickému poradenství a přednáškové činnosti.

Jaro Křivohlavý: O odpouštění

Profesor Jaro Křivohlavý se zamýšlí nad tématem odpouštění. V této útlé, ale inspirativní knížečce je vidět zkušenost člověka, který se důsledně snažil odpouštět v celém svém životě.

Jaro Křivohlavý se zabýval psychologií zdraví, logoterapií či psychologií zdraví. Napsal řadu populárně-vědeckých knih věnovaných mj. tématům štěstí, stresu, stárnutí nebo odpuštění.

Jeho heslem bylo: „Překážky na cestě k smysluplnému a nadějnému cíli byly, jsou a budou. Ale krize jsou příležitostmi ke zrání osobnosti a k získávání darů život ní moudrosti.“

žádné komentáře

přidat komentář