11 Zář 1+1+1= 1 aneb Boží matematika

Když se řekne trojiční učení, většina z nás asi přikývne, že je součástí křesťanské víry. V zásadě ale můžeme snadno nabýt dojmu, že učení o jednom Bohu ve třech osobách není pro náš každodenní život křesťana až tak důležité. Pokud bychom měli dokonce vysvětlit, v čem je koncept Trojice klíčový pro porozumění souvislostem v Božímu Slovu, asi bychom si příliš mnoho argumentů nevybavili. Je trojiční učení skutečně něčím až tak podstatným? Je vůbec biblické, když se slovo „Trojice“ v Bibli vůbec nevyskytuje? Jak máme rozumět tomu, že 1+1+1=1? Není to tak trochu nepraktické dogma?

Čím více se ale začneme učením o Bohu trojjediném zabývat, odkrývá se nám, jak je klíčové pro porozumění tomu, kým Bůh je, a že to, jak vypadá dokonalý vztah spolupráce mezi Otcem, Synem a Duchem svatým, má praktický dopad na naše vlastní vztahy – v manželství, s přáteli, v církvi… Stejnými otázkami, jako i my dnes, se zabývali křesťané již dávno před námi. Stojí tedy za to ohlédnout se trochu do historie a zjistit, k čemu naši předchůdci došli a na čem se naopak shodli, že jsou to slepé uličky. Ačkoliv si to možná běžně neuvědomujeme, na závěrech tehdejších diskusí a koncilů stavíme dodnes. Bez těchto koncilů bychom neměli formulovány základní vyznání církve a ani bychom neměli uzavřený kánon Nového zákona.¹

Trojiční učení shrnuje podle Nového biblického slovníku tři věci²:

1. Existuje pouze jeden Bůh;

2. Otec, Syn i Duch svatý jsou Bohem;

3. Otec, Syn a Duch svatý jsou tři rozdílné osoby.

První křesťané tváří v tvář Ježíšově službě na zemi, jeho smrti, vzkříšení a následnému seslání Ducha svatého čelili tomu, že jejich dosavadní judaistická představa o Bohu byla postavená na hlavu.³ Židé totiž věřili, že je jen jeden Bůh, a tedy nepřicházela v úvahu varianta tří „bohů“. Zároveň bylo ale zjevné, že v Ježíši i v Duchu svatém je přítomný stejný Bůh. Novozákonní pisatelé často zmiňují Otce, Syna a Ducha svatého zároveň a vyjadřují tak jejich jednotu; také mluví o každém z nich jako o Bohu⁴. Objevuje se tedy myšlenka toho, že Bůh je jeden a zároveň je Bůh ve třech osobách. V Novém zákoně však nenajdeme vysvětlení, jak je to možné.

Apoštolští otcové

Apoštolští otcové uvěřili v Krista v tzv. apoštolském období (od r. 33 do 96). Za apoštolské otce jsou považováni (mimo jiné) Klement Římský, Polykarp ze Smyrny a Ignác z Antiochie. Polykarp byl učedníkem apoštola Jana a Klement byl ustanoven apoštolem Petrem. O Ignácovi víme, že byl blízkým spolupracovníkem Polykarpa a měl apoštolskou autoritu. Všichni tito tři měli zásadní vliv jako učitelé v tehdejší církvi. Jejich spisy mají pro nás hodnotu z toho hlediska, že tito otcové byli vyučováni přímo apoštoly, kteří viděli Pána.⁵ Odráží se v nich silný trojiční důraz církve té doby, i když termín „trojice“ v této souvislosti ještě nebyl používán. Již na konci prvního století se objevili první gnostičtí heretici, kteří mj. tvrdili, že Ježíš je „menším bohem“, nežli Otec. Právě tento spor vedl první Církev k formulaci tzv. Apoštolského vyznání víry.

Na téma Trojice se během následujících staletí rozvinula dlouhá a nejednoduchá debata a není příliš divu, že se většina teologů (když už na ničem jiném) shodne, že Trojice je velké tajemství. Bůh je pro nás jako lidské bytosti ve své velikosti nepochopitelný – nelze ho změřit a obsáhnout.⁶ Boží slovo nám Boha zjevuje věrně, ale stále jen omezeným způsobem lidského jazyka a chápání. Bůh se totiž do lidských slov nikdy nemůže vejít. S takovým postojem je potřeba přistupovat i k učení o Trojici – ne vše můžeme pochopit a ať už zvolíme jakýkoliv slovní popis, nikdy nebude dokonalý. V tomto smyslu pro nás vždy bude Boží trojjedinost tajemstvím.

Generace apologetů

Na odkaz apoštolských otců navázala generace apologetů, Irenej z Lyonu, Athénagorás a Tertullian. I v jejich spisech nacházíme silný trojiční důraz. Prvním, kdo použil termín „Trojice“, aby daný koncept nějak popsal, byl Tertullian (160–225), který sloužil jako učitel v církvi v Kartágu. Rozvinul Janovo „tito tři jedno jsou“ a také se snažil vymezit pojem „osoba“ – definoval ho jako toho, kdo jedná a mluví. Osoby Trojice považoval za odlišné, ale ne oddělené. Otec, Syn a Duch svatý jsou stejné podstaty.

Modalismus

Jednou z prvních herezí týkajících se Trojice byl tzv. modalismus – představa, že Otec, Syn a Duch svatý jsou jen různé projevy jednoho Boha, nerozlišovaly se tedy jednotlivé Boží osoby. Podle tohoto učení se jeden projev Boha nemohl stát člověkem, zatímco by jiný projev Boha zůstal v nebi. Proto za nás vlastně trpěl Otec, který se narodil jako Ježíš Kristus, zemřel a sám sebe vzkřísil z mrtvých. Pokud by ale Kristus nebyl osoba odlišná od Otce, jeho smrt, vzkříšení a přímluvy u Otce by nebyly možné. Tato hereze přežívá v různých obměnách dodnes, především v různých elitářských sektách, které jsou přesvědčené, že reprezentují jediné „pravé křesťanství“.

Arianismus

Dalším, velmi vlivným heretickým směrem s řadou různých variant, byl tvz. arianismus. Arius (250–336) a jeho následovníci věřili, že je-li Bůh jen jeden, znamená to, že jeho Syn není tím samým Bohem. Věřili také, že Syn byl stvořený, nikoliv věčně existující. To, co Ježíš prožíval na zemi jako člověk – utrpení, únava, modlitební život a zvláště pak jeho poslušnost – je podle nich důkazem, že Syn je v podřízeném postavení vůči Otci věčně, nikoliv pouze ve své pozemské službě.⁷ Pokud by ovšem Ježíš nebyl Bohem v pravém slova smyslu, jak tvrdilo ariánství, pak bychom jím nemohli být spaseni. Pouze Bůh nás totiž může spasit. Zároveň ale platí, že je Ježíš v pravém slova smyslu člověkem, protože spása mohla přijít jen skrze poslušnost člověka, druhého Adama.⁸

Pokud ale v Trojici není žádná hiearchie, jak si vysvětlíme texty, jako např. „Otec je větší, než já“⁹? Copak nebyl Ježíš „poslán“ Bohem?¹⁰ Nehovoří se snad v Písmu o tom, že Syn poslouchá Otce?¹¹ Na druhé straně, jak tyto texty skloubíme s tím, že se o Synu v Písmu hovoří jako o Bohu¹², nebo s tím, že je Ježíši přiřknut titul Pán, který je ve SZ užíván pro Hospodina?¹³ Jak k daným textům přistupovat biblicky vyváženě tak, abychom nic nevynechali a zároveň to dávalo smysl?

Atanasius

Podobné otázky si nejspíš kladl také Athanasius, biskup Alexandrijský (295 – 373)¹⁴. Athanasius zdůrazňoval stejnou podstatu Otce, Syna a Ducha svatého a jejich dokonalou jednotu a spolupráci ve všech ohledech. Upozornil na to, že ariáni pomíjí kontext a nerozeznávají, že Písmo nám dává dva pohledy na Ježíše, Božího Syna. Boží Syn jako Bůh je roven Bohu Otci, má věčnou božskou podstatu a důstojnost. Dobrovolně se ale rozhodl přijít na zem jako člověk a dočasně se Otci podřídil ve své pozemské službě, aby nám mohl přinést spasení. Athanasius tedy narozdíl od ariánů neměl žádný problém s texty, které popisují Synovu poslušnost Otci, modlitební život či smrt na kříži, protože tyto texty jen potvrzují Synovo plné dočasné lidství, které dobrovolně přijal kvůli naší záchraně.¹⁵ Tyto lidské znaky ale nejsou součástí Synovy věčné Boží podstaty.¹⁶ Athanasius také kladl důraz na to, že to, co Bůh dělá, zjevuje, kdo Bůh je. Pokud tedy Ježíš dělá věci, které může dělat pouze Bůh (odpouští hříchy, kraluje jako Pán apod.), pak je také skutečně Bohem. Ježíš je tedy jako Bůh hoden stejné úcty, jako Otec. John Stott v této souvislosti napsal:

„Nikdo se nemůže nazvat křesťanem, pokud neuctívá Ježíše. Uctívat ho, pokud není Bohem, je modlářství; neuctívat ho, pokud jím je, je odpadlictví.“¹⁷

Nikajský koncil

Diskuse o arianismu vedly ve své době k velkému rozdělení v církvi, a to nejen v teologických otázkách, ale i ohledně správy církve.¹⁸ Protože toto rozdělení ohrožovalo i politickou stabilitu země, císař Konstantin svolal v roce 325 do Nikaje první ekumenický koncil. Přestože jeho politické zadání bylo dohodnout se na kompromisu a sám Konstantin jisté kompromisní řešení v úvodu koncilu navrhl, přítomní biskupové toto řešení odmítli, jednoznačně se vymezili vůči ariánství a přijali tzv. Nikajské vyznání víry. To je charakteristické důrazem na Ježíšovo Božství a na jeho rovnost s Otcem. Přestože si však Konstantin od koncilu sliboval, že spory ukončí, kontroverze zmítala církví i politickou sférou ještě na konci 4. století. Střídavě si ve vyhnanství pobyli Arius i Athanasius. Arius byl nakonec pro své falešné učení definitivně exkomunikován, nicméně hlavní myšlenky jeho učení se staly v různých obměnách ohrožením pro církev až do dnešní doby a arianismus je považován za jednu ze základních herezí, které se v církvi kdy objevily.¹⁹

Dalším milníkem v ustálení trojičního učení bylo dílo tzv. Kapadockých otců²⁰. Díky nim pak na koncilu v Konstantinopoli roku 359 bylo potvrzeno a rozšířeno Nikajské vyznání víry.

Tolik tedy stručný exkurz do vývoje trojičního učení. V dalším díle se budeme zabývat blíže tím, co trojiční učení vlastně zahrnuje, a také biblickým pohledem na vztahy a spolupráci mezi Otcem, Synem a Duchem svatým.

Článek byl původně vyšel v časopise Sborový dopis.

Poznámky:

Použitá literatura:

Kevin Giles, The Doctrine of the Trinity and Subordination, InterVarsity Press, 2002

Kevin Giles, Jesus and the Father, Zondervan, 2006

J. D. Douglas, Who is Who in Christian History, Tyndale, 1992

Spisy apoštolstkých otců, Kalich, 2004

Stuart G. Hall, Doctrine and Practice in the Early Church, Eerdmans Pub., 1992

Jay Rogers, The Trinity: Father, Son, and Holy Spirit, www.forerunner.com, 2008

Manfred Clauss, Konstantin Veliký: římský císař mezi pohanstvím a křesťanstvím, Vyšehrad, 2005

Robin Parry, Worshiping Trinity, Paternoster Press, 2005

John Stott, The Authentic Jesus, InterVarsity Press, 1979

https://www.rachelbicova.cz/spoluprace-v-trojici/

Nezarmucujme Ducha svatého